Praha Santiago 2005

Příprava

Myšlenka vydat se na pouť ve mě rostla zhruba dva roky. O existenci poutního místa na severozápadě Španělska jsem věděl mnohem delší dobu z přečtených článků v časopisech, ale i když mi představa pěší cesty o délce přes 3000km připadala zajímavá, nijak jsem ji nespojoval se svým životem.

 

Poutník se psem v prvním ranním světle

Poutník se psem v prvním ranním světle

Když se mnou začal žít můj pes, Kapučína, objevil jsem pro sebe potěšení z dlouhých výletů v širokém okolí Prahy. Při návratu z jednoho z nich jsem si uvědomil, že bych rád pokračoval dál v cestě. Lákalo mě cestování přirozenou rychlostí chůze, kdy budu mít čas na vnímání přírody i kulturní krajiny, na pocit naprosté soběstačnosti a svobody díky tomu, že si vše potřebné ponesu sebou v batohu a na objevování měst, vesnic a pěšin vedoucích místy, která nemám možnost jinak poznat. Chůze mi navíc pomáhá ujasnit si myšlenky, krok za krokem vytřepat civilizační stres a posiluje tělo.

Jako kdyby ve mně idea pouti do španělského Santiaga celou dobu skrytě dřímala, tak náhle se vynořila. Na mapě jsem si vyhledal, kde přesně se nachází a kolik přibližně kilometrů tvoří vzdálenost mezi ním a Prahou. Délka trasy a doba, kterou pěší cestování zabere, jen posílily mé nadšení. Bylo to přesně to, co jsem hledal. Cesta, která povede přes půl Evropy směrem na jih. Cesta, díky níž strávím pokaždé jeden celý měsíc v jiné zemi, projdu ji pěšky a poznám způsobem, který býval lidem nejbližší. Takovou poutí se nejlépe přiblížím kořenům evropské civilizace a kultury a třeba se doberu nějakého hlubšího poznání. Od té chvíle jsem myslel jenom na pouť.

Definitivní rozhodnutí padlo zkraje zimy s tím, že na počátku léta absolvuji alespoň jedny 23 cesta Hřebeny 3státnice, výpověď v současném zaměstnání podám ke konci června a uvolním si tak čas pro cestu, která měla podle mých předpokladů trvat o něco déle než tři měsíce. Mezitím shromáždím co nejpodrobnější mapy, seženu si literaturu a vrátím se ke studiu španělštiny. Abych zjistil, co takové putování obnáší a jak budu zvládat každodenní porci kilometrů, předsevzal jsem si, že jich do léta nachodím 500.

Všechno dobře vycházelo. V lednu jsem přes inzerát v Instituto Cervantes poznal rodilou Španělku na konverzaci, která se narodila v Galicii a Santiago de Compostela velmi dobře znala. Pověděla mi, jak vnímají místní lidé Camino a poprvé jsem se setkal s tamním dialektem španělštiny zvaným gallego. Z únorové návštěvy u přítelkyně v Oxfordu jsem si přivezl několik knih o poutnictví, které jsem si dílem koupil, dílem půjčil v univerzitní knihovně. Na jaře jsem získal kontakt na slovenského poutníka, který se vydal na španělskou část Camina dokonce pětkrát, občas jsme se sešli na obědě a stali se z nás přátelé. Doporučil mi knihy MUDr. Susy a jeho samotného jako nadšeného poutníka, který cestě do Santiaga věnoval šest dovolených za sebou, než konečně dosáhl vytouženého cíle. Koncem dubna jsem dokončil tréninkových 500 km, tedy o dva měsíce dříve než jsem čekal. Dodalo mi odvahy, že jsem byl schopen bez problémů ujít průměrně 30 km za výlet, jednou i 48 a jak já, tak i pes, jsme si výlet dobře užili.

Nový rozměr do příprav vneslo zjištění, že můžu požádat o změnu tématu diplomové práce. Pomyšlení na to, že bych zpracoval svoji poutnickou zkušenost formou DP na katedře psychologie, mě nadchlo. Vedení katedry a všichni její zainteresovaní členové mi v tom s pochopením vyšli vstříc, za což jsem jim vděčný a děkuji.

Po schválení nového zadání DP jsem se zaměřil na získání kontaktů na lidi, kteří mají s poutí osobní zkušenost. Mluvil jsem s farářem kostela sv. Jakuba na Starém městě, který mě odkázal na malostranský klášter augustiniánů. Tam jsem se sešel se španělským mnichem Padre Juanem, který jednou za dva roky organizuje výpravu pro zájemce o pouť ke sv. Jakubovi. Zrovna letos se chystala skupina 23 českých zájemců z řad farníků a jejich známých autobusem do španělského města León, odkud je čekalo 350 km putování. Přítelkyně mě při červnové návštěvě Anglie seznámila s oxfordskou profesorkou jazyka gallego, rodačkou ze Santiaga, která putovala jako dítě se svojí rodinou.

Během půl roku před cestou jsem se přesvědčil, že nejsem jediný, koho natolik oslovila myšlenka svatojakubské poutě, že se na ni vydal. Naprostá většina poutníků ovšem vstoupí na Camino až ve Španělsku, případně ve Francii. Já ale cítil, že pokud se má jednat o skutečnou pouť, že musím začít s cestou v místě, kde žiji. Doslova vstát ráno z postele, vzít na záda připravený batoh a vydat se z důvěrně známých míst do stále většího neznáma, dokud nedorazím do cíle v katedrále sv. Jakuba v Santiagu a na Konec světa, k moři na mys Finisterre.1502 ultreya!

Poslední dva týdny před zamýšleným odchodem mě pohltila cestovní horečka a nevěřícný úžas, cože se to chystám podniknout. Obával jsem se, jak zvládnu takovou cestu sám a jestli Kapučína vydrží jít ve španělském vedru. Podle čeho budu hledat správnou cestu, až za hranicemi Čech opustím známý systém turistických značek? Jak budu komunikovat s lidmi, když nemluvím německy a francouzsky? Na podobné otázky jsem neznal odpověď.

Naštěstí se před cestou černý mrak v mé mysli rozplynul. Pár dnů před začátkem jsem dostal odHůl s čepicí kamaráda jako dar na cestu dřevěnou hůl. S holí v ruce jsem se cítil statečnější a jako skutečný poutník, stejný jako mí předchůdci. Posílilo mě vědomí, že i když jsem sám, vydávám se na cestu vyšlapanou mnoha generacemi dřívějších poutníků a sdílím s nimi stejné obavy i radosti. Poprvé jsem měl pocit, že žiji historii.

A objevil se také příslib společnosti, když zavolal jeden známý, že se doslechnul o mé výpravě a že by se ke mně rád v srpnu na tři týdny připojil. S přítelkyní jsme se pak domluvili na srazu v polovině září ve francouzském Le Puy a na společném třítýdenním putování, takže jsem se mohl těšit na známé tváře a na dohodnutá setkání v průběhu cesty.

Na cestu jsem koupil nové boty a do batohu naskládal stan bez vnější vrstvy, ta nebude nutná cestou na jih, letní spacák, karimatku, dlouhé kalhoty a zapínací flísovou mikinu, pár ponožek, vojenské pončo jako pláštěnku a vybavení jako: mapy, nůž, tužky, deník, cestovní dokumenty pro mě i Kapučínu (od 1. ledna toho roku musel mít pes čip a vlastní pas pro cestu do zahraničí). Tričko, kraťasy a čepici jsem měl na sobě. Víc věcí se do batohu nevešlo. Ještě jsem pořídil 1G paměťovou kartu do digitálního fotoaparátu, abych se nemusel nijak omezovat v pořizování snímků a byl jsem připravený.

Pouť

Vlastní putování jsem si představoval jako tichou chůzi lesními pěšinami a uličkami starobylých měst, jako cestu zalitou sluncem, kterou se budu ubírat s očima doširoka rozevřenýma úžasem nad krásou světa. Viděl jsem se odpočívat v požehnaném prostoru chladivých katedrál a kostelíků, protahovat se ve stínu stromů a vnímat neuspěchaným rytmem kroků podoby měnící se krajiny. Toho všeho jsem se dočkal, ale jinak než byla moje původní představa.Cesta Hřebeny

Měl jsem v úmyslu, vydat se z Prahy přes Svatou horu v Příbrami k německým hranicím, přejít do Bavorska, z Regensburgu se pustit proti proudu Dunaje až k jeho prameni, překročit Černý les – Schwarzwald a poblíž Freiburgu vstoupit přes Rýn do Francie. Tam moje plány končily. Věděl jsem, že musím dojít do Central Massif, odkud jsem se spoléhal na informaci, že z města Le Puy vede značená poutní stezka až do Santiaga.

Po cestě jsem chtěl žádat v místních farnostech o razítka do poutní knihy, abych se jimi mohl v Santiagu osvědčit jako skutečný poutník. Sbírání razítek mi připadalo jako navlékání korálků na šňůrku růžence, měl jsem díky tomu, co dělat v cizím a neznámém městě, příležitost setkání s lidmi a zároveň třeba i možnost přespat na farách.

Česká republika

1.7.2005 – 8.7.2005

Praha – Příbram – Nepomuk – Klatovy – Kdyně – Všeruby

Cesta pro mě začala stejně jako pro dávné poutníky účastí na mši a poutnickým požehnáním. Ráno jsem se v kostele sv. Jakuba v Malé Štupartské pomodlil za dobrou cestu a po skončení obřadu požádal o požehnání a své první razítko do poutní knihy. Kněz byl mou prosbou překvapený a přiznal, že se nejprve vyděsil, zda budu s holí v ruce při mši provádět neplechu. Když se situace vysvětlila, dostal jsem kromě razítka i několik pohledů a svatých obrázků.

Na průčelí kostela se nad vchodem nachází sousoší se zobrazením Jakuba, jak rozdává poutnické hole. Skutečný poutník však musí být v ČR jev velice ojedinělý, když v jemu zasvěceném chrámu nebyl rozpoznán.

Venku na ulici mě zasáhla podivná prázdnota. Byt, to své útočiště, jsem pronajal a nemohl se do něj vrátit, i kdybych si pouť náhle rozmyslel. S přáteli jsem se rozloučil a v podstatě pro ně přestal do návratu existovat. Všechny vazby, ať pracovní, rodinné či přátelské, ztratily konkrétní podobu dohodnutých setkání. Náhle jsem zatoužil po diáři s rozepsaným programem, který by byl důkazem, že někam patřím. Byl jsem sám jako odvážlivec na skokanském můstku, kam už nedoléhá běžný lidský šum zezdola, kde je pouze on a prázdná hlubina. Síť vazeb a povinností, která mě v každodenním životě definuje, se před chvílí stala minulostí bez vztahu na poutnickou přítomnost, dokud se do ní v katedrále v Santiagu opět nevrátím. Normální život lidí okolo se mě přestal týkat.

Tak jsem přemýšlel na lavičce v podloubí Ungeltu a díval se na hotel s příznačným jménemPraha Ungelt Metamorphosis. Možná že mě čeká proměna a až se vrátím, uvidím svět jinýma očima. Ale vždyť to jsem chtěl, tak jaké strachy. Chvilkový smutek ze mě spadnul, hůl mi krásně seděla v ruce, a tak jsem se zvedl a začal s ní odťukávat první metry své cesty po dláždění Staroměstského náměstí.

Počasí se nemohlo více lišit od vysněného léta. Bylo chladno, po obloze se honily černé mraky, zanedlouho se rozpršelo. Ubíral jsem se podél Vltavy zahalený do ponča, na mikině se roztrhnul zip, takže se nedala zapnout a byla mi zima. V Bráníku jsem zjistil, že boty Adidas Walking nejsou nepromokavé.

            Mám mokré nohavice,

            Mokré jsou boty,

            Méně by bylo více

            Dosti této sloty!

Poznání první na cestě: poutník nemá domov, pevnou střechu nad hlavou a je zcela vydán na milost momentálnímu počasí. Od té chvíle se pro mě stala předpověď počasí nejvyhledávanější informací dne.3 Praha Braník 2

Kvůli dešti a jím vynuceným přestávkám dorazím do Zbraslavi pozdě odpoledne. Během čekání na zdejšího faráře jsem šel uschnout a najíst se do pizzerie na náměstí. Uvnitř seděly rodinky a páry v suchém, teplém oblečení a s údivem hleděly na zmáčenou a zablácenou dvojici. Přál jsem si nějak vysvětlit a obhájit svoji neupravenou vizáž a záviděl dřívějším poutníkům, že zjevem plně zapadali do tehdejší společnosti. Tady jsem byl jediný svého druhu, urousaný anachronismus v době pohodlného cestování a života.

Poznání druhé: v dnešním světě může být poutník snadno zaměněn za tuláka.

Farář se neobjevil ani po večeři, vyrazil jsem tedy vzhůru na Hřebeny. Nahoře mě čekal poslední pohled na Prahu, byla zahalená do šedivé mlhy z deště. V lese se už snesla tma, takže jsem začal hledat místo na přenocování. Náhoda mi přihrála do cesty opuštěnou chatku s dřevěným10 první místo na spaní zápražím, kam díky převislé stříšce nepršelo. Stačilo natáhnout karimatku a zalehnout do spacáku. Bylo teprve půl deváté, ale byl jsem tak unavený, že jsem v mžiku usnul. Mokrá Kapučína spala na mých nohách. Za námi bylo prvních dvacet kilometrů podle mapy.

Poznání třetí: na výletech jsem urazil bez obtíží 30 km, protože jsem neměl na zádech těžký batoh, neklouzal blátem promočený na kost a po návratu mě čekala horká sprcha a pohodlná postel. Poutník si nemá dopředu plánovat, kolik každý den ujde. Camino má svou vlastní rychlost.

Druhý den jen krápe, vlhké oblečení schne při chůzi na těle. Vyrazil jsem hned po probuzení za12 Mníšek pod Brdy rozbřesku. K poledni jsem dorazil do Mníšku pod Brdy, dal si oběd a na faře požádal o razítko. Mladý farář mi popřál dobrou cestu a později na náměstí zamával z auta. Byl to zvláštní a dobrý pocit, když mě někdo pozdravil v městečku, kde jsem před hodinou neznal živou duši.

Až do setmění rázuji brdskými lesy. Teprve druhý den na cestě, ale už se cítím, jako bych šel dlouhou dobu. Tyto místa tvoří nejzazší hranici mých jednodenních výletů. Na poslední mě známé křižovatce lesních cest jako bych se ocitl v příběhu Froda a Sama z Pána prstenů. Stejně jako oni opuštím svůj Kraj. Navečer v jinak liduprázdném hvozdu mě zastavil starší manželský pár, který se ptal na cestu. Zajímali se, kam jdu. S tím, že odpověď „pěšky do Španělska“ může tady nedaleko za Prahou znít dost bláznivě jsem řekl, že se ubírám do Santiaga a jaké bylo moje překvapení, když o svatojakubské cestě věděli. Viděli o ní dokument v TV.

Stan stavím na brdském vrcholu Kuchyňka. Spalo se mi dobře na mýtině s velkým dřevěným křížem.34 ráno v 6h 2

Za svítání jsem opět na cestě. Brzké vstávání mě těší, v Praze se nestává, že bych viděl východ slunce a teď se rozsvěcel nádherný den. Z kopců se nabízel velkolepý výhled, stráně podél cesty byly obsypány květinami. Snídám třešně v koruně stromu a cítím se naprosto šťastný. V poledním horku se přede mnou objevila Příbram. Ve městě jsem ze všeho nejdříve už automaticky vyhledal kostel sv. Jakuba, který je zdejší nejstarší stojící budovou a získal třetí43 Příbram kostel razítko. Dosud žádný z oslovených farářů nevěděl o jiném poutníkovi, který by tudy procházel. Město Příbram mě nijak neoslovilo, zbývala však ještě návštěva zdejšího proslulého poutního místa, Svaté Hory. V červencovém žáru jsem se přemohl a vystoupal vzhůru po barokním schodišti do areálu kostela. Nahoře se ale nestačím ani rozhlédnout, když mě fofrem vykázali z vnitřní dvorany s poukazem na zákaz psů. Nezbylo, než to respektovat. Kapučínu, která snášela stejné nepohodlí a námahu pouti jako já, nechci opustit přivázanou před vchodem, a tak si tu barokní nádheru prohlížím jenom zvenčí. Zahlodala ve mě hořká myšlenka, že všichni ti lidé z autobusů jsou vevnitř vítáni, kdežto pěší poutnická dvojka musela ven. Ale tak jsem si to vybral a samozřejmě jsem věděl, že když psa nechám přivázaného venku, dovnitř mě pak pustí.

Poznání čtvrté: pokora je důležitá; pouť jdu pro sebe, nikoli kvůli vlajkoslávě a blahopřejnému uvítání Velkého Poutníka na poutních místech.57 Příbram Svatá Hora 10

První velké kopce jsou za mnou. Krajina za Příbramí stoupá a klesá tak zvolna jako bych šel po rovině. Odpoledne přináší překvapení, když se znenadání ocitnu u krásné vilky, kam s oblibou jezdíval Antonín Dvořák a kde mu nedaleké lesní jezírko dodalo inspiraci k Rusalce. Noc jsem přečkal ve stanu na břehu rybníka v Rožmitále pod Třemšínem.

Rožmitál pod Třemšínem se pro mě stal místem, na které rád vzpomínám. Je to malé, trochu ospalé městečko, jehož atmosféra mi v danou chvíli něčím evokovala náladu prvorepublikových filmů. Působil tu J.J.Ryba a co pro mě bylo důležitější, žil zde Jaroslav Lev z Rožmitálu a Blatné, který v letech 1465-7 podnikl diplomatickou cestu po evropských dvorech. Navštívil i Santiago de71 Rožmitál pod Třemšínem 4 Compostela a Konec světa, mys Finisterre. Pil jsem kávu před zdejší tvrzí a myslel na dobrodružnou výpravu jeho družiny, která pro něj začala vykročením z této brány a provedla ho stejnými místy, kam se vydávám i já a přes propast pěti století s ním cítím spojenectví.

S dalším razítkem v knize po návštěvě fary vyrážím v horkém dni vzhůru na vrch Třemšín (827mnm). Láká mě informace, že nahoře je 87 kaple na Třemšíněpoutní kaplička a rozhledna. Kaplička tam skutečně stála, ovšem velice prostá. I dřevěná rozhledna, která povážlivě a nebezpečně skřípěla, když jsem lezl nahoru. První patro bylo snadné, na druhé šplhám po čtyřech, ale úplně na vrchol se vyplazím po břiše jen díky myšlence, že kdo chce jít do Španělska pěšky, nesmí se bát.

Zatímco krajina směrem k Praze je pěkně udržovaná, radost pohledět, na druhé straně Třemšína se poutník ocitl zpátky v reálném socialismu. Rozbité kostely, polorozpadlé statky a bizarní panelové domy uprostřed vesnic. Byla teplá noc, ušel jsem ještě velký kus cesty, než zalehnu na polní cestě.

Nad ránem mě probouzí silné hřmění. V rychlosti během svítání sbalím stan, abych za bouřky nezjistil, že do něj třeba zatéká a dospím se pod stříškou vesnické zastávky na lavičce. Prší hodně a pořád, po pár hodinách přestanu doufat ve změnu a kryt pončem se vydám do Nepomuku.

Dvě hodiny v dešti, nedostatečný spánek v noci a únava z posledních dnů mě přesvědčily o potřebnosti odpočinku. V Nepomuku si zaplatím pokoj v ubytovně sportovního družstva a po vyprání oblečení prospím celý den a noc.

Ráno slibuje krásné počasí. Zúčastnil jsem se ranní bohoslužby v kostele sv. Jana Nepomuckého,147 Nepomuk dárek od faráře 2 který stojí na místě jeho rodného domu a domluvil si návštěvu na faře. Farář Holý mě přivítal146 Nepomuk farář dárkem: dvěma obrovskými poutními koláči. Provedl mě po sousedícím gotickém kostele sv. Jakuba a přiznal, že raději slouží mši v jeho gotickém prostoru než v nazdobeném barokním kostele na náměstí. Hodně spolu hovoříme o pouti, církvi, městečku, opravdu jsem už potřeboval s někým promluvit a kdo ví, možná i já jsem stejně posloužil jemu. Bylo to velmi dobré setkání a to netuším, že to ještě není vše. Při rozloučení mi farář Holý vtiskl do dlaně peníze, že je budu určitě potřebovat. Jeho gesto velice oceňuji, všechny jeho dary mi pomohly.

161 cesko nemecký emigrant 2Odpočinutý, v suchém a vypraném oblečení se jde parádně. Odpoledne procházím kolem stavení, kde dva muži sekají kopřivy. Kapučína se staršímu z nich líbila, dali jsme se do řeči, tak mě pozvali na kávu. Starší pán je český emigrant, odešel v roce 1968 do Německa a tady opravuje statek, který si na stáří pořídil. Je v řeči velmi kritický vůči Čechům, kteří ho zřejmě považují za cizího hejla k oškubání a účtují mu vyšší ceny než domácím. O pouť projevil velký zájem a vyprávěl příběh svého kolegy, který vedl velmi marnotratný život, než se z neznámého důvodu vydal na pouť z Německa do Santiaga a po návratu začal pracovat v hospici. Strávili jsme příjemnou hodinu na zahradě a snad mu bylo za jeho pohostinnost dostatečnou odměnou setkání s našincem, který se na něj dívá jako na člověka bez ohledu na peníze.

Poznání páté: kromě farností se poutníkovi v Čechách dostalo pozvání k rozhovoru a posezení pouze od německého Čecha.

V noci jsem dorazil do Klatov. Na město jsem zvědavý, hledám proto ubytování v centru, ale kvůli psovi anebo vysoké ceně nezbylo, než si postavit stan na okraji města.

Ráno je pošmourné, sotva si objednám na náměstí kávu, spustil se déšť. Klatovská fara má oprýskaný zevnějšek, ale vevnitř je velmi hezká a útulná. Nabídli mi kávu, mohl jsem se osprchovat a opět dostanu kus koláče. Paní mi vypráví, že letos se tu již objevil český poutník do Santiaga. To je povzbudivé zjištění a což teprve když dodala, že šel sám a navíc v zimě!

Klatovy jsou pěkné město, dominanty tvoří zdejší věže, Bílá a Černá a známá barokní lékárna na187 Klatovy 5 náměstí. Do katakomb se mi v podmračeném dni jít nechce. V klatovském kostele mě oslovuje žena středního věku s otázkou, když mám v ruce hůl, zda jsem poutníkem.

Čeká mě poslední noc v Čechách, zajistím si proto rezervaci ubytování ve Kdyni, abych se před vstupem do Německa vyspal v posteli a vypral oblečení. Kdo ví, jaké to bude za hranicemi. S vidinou horké sprchy a pohodlného noclehu mi nevadí ani studený vítr a občasný déšť. Na blízkém horizontu se po levé ruce zvedá lesnaté pásmo vrcholků a za nimi už leží Německo. Byl jsem vděčný ještě za jednu noc na domácí straně. Zítra vstoupím do první z cizích zemí. Německo pro mě dosud představovalo pouze tranzitní zemi, kterou se projíždí, pokud se člověk chce dostat do zajímavějších krajin směrem na západ nebo na jih. Je to pro mě terra incognita, neobjevená země. To se teď mělo změnit.198 před Šumavou

Praha, Příbram, Klatovy,

Už jsme celí hotoví.

Přes kopečky do Kdyně,

Často leje jak svině.         

Vodu mám i pod tričkem,

Zítra půjdu Německem.

214 Kdyně hotelDobře jsem se vyspal v penzionu, ale počasí se nezlepšilo. Dopoledne proto strávím v kavárně psaním deníku a k hranicím se vydám až v poledne po dešti. Všerubský průsmyk býval branou ke vstupu na území Čech, kolik asi poutníků tudy mohlo projít přede mnou? Po pár hodinách chůze se přede mnou objevuje hraniční přechod a otevírá se výhled do bavorské krajiny. Česká část putování je za mnou.

Poznání šesté: alespoň jednou týdně potřebuji přespat v hotelu. Budu si tak moci prohlédnout města bez batohu na zádech, Kapučína i já si odpočineme a pohodlně vyspíme, vyperu a usuším mokré oblečení.

Německo

8.7.2005 – 13.8.2005

Cham – Regensburg – Ingolstadt – Donauwört – Ulm – Sigmaringen – Donaueschingen – Freiburg

Na hranici předkládám pas a v radosti nad ukončením první etapy cesty nadšeně vyprávím německým celníkům o svatojakubské pouti. Můj výklad sledují se shovívavým úsměvem, který 225 Camino za hranicíjsem pochopil o pár metrů dál za hranicí. U silnice tam stojí kámen se symbolem zlaté mušle na modrém podkladě a udáním vzdálenosti: Santiago de Compostela 2825 km. Z hranice vede značená cesta až do cíle, které je možné se držet. Obavy, s jakými obtížemi budu v Německu hledat správnou cestu, se ukazují jako liché.

Mraky na obloze se rozplynuly, vyjasnilo se a vysvitlo slunce. Lepší vstup do neznáma a na území Německa si nemohu přát. Podél silnice vede cyklostezka, po které se pouštím a na tabulkách se symbolem mušle sleduji, jak mi ubíhá cesta a kolik ještě kilometrů zbývá k nejbližšímu kostelu sv. Jakuba.231 za hranicí 2

Bavorská krajina se neliší od české, ovšem je znát, že zdejší lidé na své okolí dbají více než jejich čeští sousedé. Nespatřím zde jedinou ruinu nebo neopravený dům, vesnice si zakládají na výzdobě a úklidu veřejných prostranství, na návsi jsou časté vlaječky a fontánky. Také si nemůžu vynachválit hojný počet laviček, které lemují pěšiny a cyklostezky.

276 odpočívadlo bavorsko 2

O pár kilometrů dál od hranic na malém mostě zahlédnu sochu poutníka Jakuba. Má na hlavě233 první poutník za hranicí hučku se širokým okrajem, tělo mu halí plášt a v ruce drží dlouhou hůl. Aniž bych někoho v Německu znal, potkávám za hranicemi známého. Levou nohou má nakročeno na neviditelné stezce, gestem ruky vybízí k pokračování započaté cesty. Setkání s ním mě ohromně potěšilo, asi každý je v cizině vnímavější vůči čemukoli blízkému a známému. Tady přede mnou stojí sám svatý Jakub v podobě poutníka, kterým jsem i já a povzbuzuje mě k vytrvání na cestě. Umím si představit, s jakou radostí reagovali na Jakubovy sochy a symboly všichni dávní poutníci, kteří se na pouti ocitli daleko od své domoviny a prostředí.

K večeru jsem dorazil do městečka Eschlkam. Místní asi 10-tiletý chlapec mi ukazuje kudy na faru a naučí mě několik zásadních slovíček jako fara, razítko, pes…hodil by se česko-německý slovník.

Farář otiskl do poutní knihy první německé razítko a popřál hodně zdaru. Poděkoval jsem a ještě za světla ušel několik kilometrů, než postavím stan na louce.245 říčka Cham 3

Ráno se koupu v říčce Cham, to byla nádhera. Kdyby vydrželo teplé a slunečné počasí, mohl bych se koupat častěji, protože kráčím podél proudící říčky, takže jdu pohodlně stále směrem z kopce. Míjí mě množství cyklistů, pro které jsou zde zbudovány výborné cyklostezky. Ještě netuším, že po cyklostezkách půjdu velkou část trasy v Německu.

261 Cham 6Na soutoku říček Cham a Regen se nachází město Cham s velkým kostelem svatého Jakuba. Nad vchodem do chrámu vykukuje malá vousatá hlava s holí a mušlí, opět se tedy potkáváme. Vesele254 Jakub v Chamu mu zamávám. Zvoním na faře a lámanou němčinou vysvětluji, kdo jsem a co chci. Paní si ode mne bere knihu, za chvíli se vrací i s miskou vody pro Kapučínu. Pod razítkem s vyobrazením poutníka Jakuba nacházím připsané jedno slovo, starodávný poutnický pozdrav: „Ultreia!“.252 Cham

Pokračuji dál po břehu prudké říčky, díky symbolu mušle nemusím tápat, kterou z cyklostezek se dát. Je to zvláštní, začínám na ni spoléhat s pocitem, že to Jakub vztáhl ruku, aby mě provedl neznámem. Poprvé vnímám, že jdu k němu domů na návštěvu. Ve středověku lidé považovali za jisté, že na místě uložených ostatků stále přebývá a žije dotyčný svatý. Cíl mé cesty, poutní město Santiago de Compostela, rychle ztrácí na neurčitosti něčeho cizího díky častým setkáním s Jakubem, jeho sochami, obrazy a symboly a stává se z něj Jakubovo město.

Po horkém slunečném dni rozkládám na louce stan z vnitřního tropika. V noci však přichází prudký déšť s bouřkou, jedna vrstva nestačí a budím se v promáčeném spacáku. Kapučína nade mnou stojí se znechuceným výrazem,240 první večer v Německu z kožichu jí odkapává voda. V lijáku a za tmy balím a nevybíravě láteřím. Proč není léto, jak má být? Proč jen musí pršet pět dnů do týdne? Těšil jsem se na horko a vybavil se pro cestu na jih a zatím nejdůležitější věcí je pončo…rozezleně strkám mokré věci do batohu, prochladlý a nevyspalý.

Včera byl horký červencový den, dnes je šedivo, zima a upršeno jako v aprílu. V poledne déšť ustává, rozkládám a suším oblečení a stan.

Poznání sedmé: stan je užitečný proti rose a vlhku, ale raději si ke spánku budu vždy hledat nějaké, jakékoli přístřeší.269 krajina Bavorsko 4

Odpoledne přetrvává dusno, natahuju při chůzi kroky, abych ušel co nejvíc a třeba i našel místo na přečkání blížící se bouře. Už spadlo prvních několik kapek, když narazím na zastřešené odpočívadlo s lavičkami. Bouře je intenzivní, s rachocením hromů a podívanou na spoustu klikatých blesků. Kapučína si zalezla pod lavice, kde se klepe s čumákem hluboko pod zadníma nohama. Zpoza střechy sleduji tu spoušť a jsem neskonale vděčný, že nás bouře nezastihla pod širým nebem! Je to vlastně první déšť, který mě nezmáčel. Dunění hromů se posunuje pryč, déšť pomalu slábne až ustává a já s překvapením zjišťuji, že bouřka sebou odnáší i moji zlost na „nepodařené“ počasí. Zmoknul jsem pak ještě mnohokrát, ale rozmrzelost nad deštivými dny mě už nikdy tolik nepřemohla.

Ten den jsme neurazili velkou vzdálenost, stále poprchává, a tak další cestu v promoklých botech vzdávám a uvnitř příštího zastřešeného odpočívadla rozkládám ležení.

Noc není zrovna pohodlná, vstáváme časně a už v 5 ráno pokračujeme v cestě. Došly mi zásoby287 Horní Bavorsko 2 jídla z Čech, alespoň mám o něco lehčí batoh. Na benzínové stanici kupuji jídlo a 3kg balení psích granulí. Příště budu Kapučíně kupovat velké konzervy, které si sní na místě, protože tři kila v batohu navíc se pozná.

Značka se odklání od pohodlné cesty podél říčky Regenu a stoupá do prudkých svahů. Nechce290 nad Regenem 2 se mi vzhůru do svahu, vím, že cyklostezka podél silnice mě dovede až do Regensburgu, ale také nechci ztratit značení mušlí, na které spoléhám. Rozhoduji se pro značku a pár hodin šplháme nahoru až do vesnice, kde se umývám pod tekoucí vodou z kohoutku na zdejším hřbitově.

Odtud kráčíme lesy a loukami, když tu se náhle země narovná a v dálce spatřím Regensburg, česky Řezno. Značka mě ještě hodinu povodí předměstím, než se ocitáme v centru na břehu Dunaje. Pohled na rychle proudící řeku je dechberoucí.

301 Regensburg 2

Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl Dunaj, asi jako dítě v Bratislavě. Nyní přede mnou teče jako široký veletok se spoustou nákladních lodí. Mám pocit úžasu, jako bych takovou řeku spatřil poprvé. Tady se začíná další část mého dobrodružství, půjdu proti proudu této mohutné řeky až k jejímu prameni, uvidím, jak jí ubývá vody a spolu s tím bude ubývat i má pouť. Dunaj se tak stane na mnoho dní mým průvodcem a společníkem.

Na Regensburg jsem se hodně těšil. Je to staré město s římskými základy, které má mimořádný význam pro Čechy, kteří právě zde přijali křesťanství. Teď, když jsem tady, mi cesta z Prahy sem nepřipadá dlouhá. Trvala deset dní, ale určitě se dá zkrátit a jít rychleji, třeba kdybych šel podruhé a cestu již znal. Ovšem ty dny byly tak plné prožitků z cestování, že mám pocit, že utekly velice rychle.

Poznání osmé: Německo nikdy nebylo vzdálenou zemí a naši předkové měli české území a okolní země velice dobře prochozené. Určitě nežili v izolaci.

Po dnech strávených v divočině je zvláštní být sevřený v ulicích. Blíží se večer, chci si prohlédnout město, ale vůbec se mi nezamlouvá představa, že bych spal někde na břehu nebo v parku. S chutí bych si taky dal horkou sprchu, vypral věci a chvíli si odpočinul. Pohodlné ubytování si po tolika nocích venku zkrátka zasloužíme, takže hledám nějaký penzion. Všude mají plně obsazené pokoje, naštěstí se nade mnou slitovala majitelka krásného starého domu u kamenného mostu a nabídla mi pokoj bez sprchy. Samozřejmě jsem ho vzal.

Kapučína nechce jít na procházku, stočila se do klubíčka a usnula, takže ven jdu sám. Procházím se po kamenném mostě, který byl vzorem pro pražský Karlův most, obdivuji prudkost Dunaje a úplně poprvé cítím opravdový úžas nad katedrálou. Už jsem viděl katedrály ve Francii, Anglii i jinde v Evropě, ale dosud mě neoslovila ta lehkost vdechnutá do kamene takovou měrou jako nyní. Zkouším si představit, kolik celá ta stavba váží či jak ji asi viděl architekt nejprve jen ve své mysli. Kolik úsilí a vůle bylo vynaloženo, než se hrubý kámen proměnil v jemně opracované krajkoví na chrámu, v sochy a štíhlé sloupy, než začala masivní skála působit dojmem, že nic neváží.

Snažím se najít farnost kvůli razítku, ale v kostele zastihnu pouze starou a laskavou jeptišku, která mi dá obrázek Jakuba a vysvětlí, kam si mám druhý den dojít. Zbytek dne prosedím na břehu u mostu a užívám si večerní atmosféry, než se vrátím do gasthofu. Je to dobrý pocit a velká úleva, že si můžu občas dovolit nocleh v penzionu a navštívit velká města bez stresu z nocování.310 Regensburg most 4

Po snídani, která je v ceně, si ještě prohlédnu starou římskou bránu „Porta Praetoria“, rozloučím se s katedrálou a spěchám na faru u románské basiliky sv. Jakuba. Tam se na mě jako na poutníka přišel podívat nejvyšší představený, který sebou místo obvyklého razítka přinesl historické pečetidlo, které mi otiskuje do knihy. Anglicky vypráví, že za rok je navštíví zhruba deset poutníků, kteří ovšem jezdí ve skupině na kolech. Pěšky se na takovou cestu vydává málokdo.

Před basilikou ještě chvíli posedím u velkého, kovového ukazatele cesty. Santiago de Compostela 2705 km.329 Regensburg 15

Značka mušle nás vyvádí z města ven zpět k Dunaji. Kapučína plave a chladí se v řece, zatímco si prohlížím roztřepený konec hole. Za deset dnů se hůl zkrátila o notný kus, zřejmě se spotřebovává drhnutím o mokrou cestu. Jestli to bude pokračovat, ve Španělsku si budu muset pořídit další.

333 hůl se zkracuje

Značka ukazuje na most, za kterým uhýbá do kopců. Váhám mezi ní a cyklostezkou podél řeky, v dnešním vedru bych raději zůstal poblíž vody, ale možná má značená trasa dobrý důvod, proč řeku vynechat. Volím už podruhé značku do kopců.

Celý den putujeme po kopcích, vesnicích a lesích, než k večeru sestoupíme do města Kelheim na361 Kelheim 3 soutoku dvou řek: Dunaje a Atlmühlu. Zrovna zapadá slunce a na kopci u městečka červeně nasvítí mohutnou kulatou stavbu, Befreiungshalle. Po celodenním trmácení nahoru dolů v pustých kopcích mi Kelheim připadá jako oáza radosti a veselí. Na náměstí hlídaném ze všech stran věžemi vlají pestrobarevné vlaječky a zahrádky jsou obsypány spokojenými lidmi. Padla už tma, když se odtud vydáváme podél břehu Dunaje najít si hezké místo na spaní.

Poznání deváté: značená trasa se snaží vyhnout dopravě a frekventovaným místům a ukázat místní památky. Pokud chci jít rychle, budu z ní muset někdy sejít a raději se pustit přímo po silnici než oklikou po stezkách. Dřívější poutníci samozřejmě volili hlavní cesty, z těch se dnes staly právě ty silnice. Naštěstí téměř podél každé silnice vede bezpečná cyklostezka.

379 Donaudurchbruch 6

Vstáváme za rosy. Dunaj si tu razí cestu hlubokým údolím bílých skal, jako v nejkrásnějších lázních ze sebe v řece smývám včerejší horký den. Po hodince cesty jako z pohádky značka378 Donaudurchbruch 5 znovu směřuje do kopců. Dávám jí ještě poslední šanci, drápeme se lesem nahoru, až konečně se ocitneme nad řekou s vyhlídkou na klášter Weltenburg, který stojí naproti na387 klášter Weltenburg 2 kamenité pláži v ohybu řeky. Pod námi vede nějaká cesta, ale nevidím způsob, jak se na ni ze skal, kde stojíme, dostat. Přísahám si, že už neopustím řeku kvůli značené trase a vracíme se zpátky krkolomně prudkou pěšinou. Jsme opět u řeky. Říkám si, že půjdu pouze podél vody a značka, ať si vede třeba přes Alpy. Tak si při chůzi slibuji, když náhle cesta končí. Dál jít nelze, po levé ruce víří prudká řeka, napravo a před námi se tyčí obrovská skála, na které jsme před hodinou stáli.

Zabloudil jsem v kaňonu „Donaudurchbruch“. Aspoň se u bílé vápencové skály nachází parádní kamenitá pláž. Po odpočinku vkládám do kapsy ohlazený kamínek, kterému tím měním osud. Místo toho, aby jej vody Dunaje unášely na východ do Černého moře, odnesu ho na západ a hodím do Atlantického oceánu.

391 Donaudurchbruch 16

Znova pohled na klášter ze skal, nyní však už nacházím pokračování pěšiny a brzy jsme na druhé straně soutěsky. Kopce rychle mizí za námi a všude okolo nás se rozprostírá jen nekonečná408 podél Dunaje 2 rovina, kam až v této placaté krajině oko dohlédne. Půjdu s řekou k prameni, takové je moje rozhodnutí. Držet se poblíž Dunaje není obtížné, po břehu vždy vede polní cesta sypaná kamínky. Často přecházíme můstky přes slepá ramena, potoky a mokřady. Oči marně vyhlížejí nějakou dominantu, díky níž by cesta viditelněji ubíhala. Jenom voda a stromy. Rovná stezka po uměle navršené hrázi je před námi zřetelná až běda. K večeru se na ní objevují stále početnější skupinky cyklistů. Někteří si vezou vybavení na táboření, zřejmě cestováním na kole tráví dovolenou. Zdravíme se pozdravem „Grüss Gott“, který běžně používají všichni od dětí po starší lidi.

Bicyklisti kolem sviští,

zato chodec, to je borec!

418 podél Dunaje 4

Stále stejná scenerie se nemění až do noci. Jenom občas potkáváme na mostech sochu Jana z Nepomuku. Další známý z pouti.

V noci zastavuji u hospody a objednávám pivo. Je vynikající, žíznivý člověk si může zřejmě v411 kluk 14 dal cpc jídlo každé německé hospůdce vybrat z několika druhů piva. Na zahrádku sklenici přináší syn majitele, kterému je 14 let a mluví anglicky. Pouštíme se do řeči, líbí se mu Kapučína a moje pouť pro něj představuje velké dobrodružství. Po chvíli mizí v budově, kde vysvětluje otci a místním hostům, kdo jsem a kam jdeme. Až ven pak slyším ohnivou debatu, kolik kilometrů je možné ujít za den a jak daleko je Španělsko. Kapučína dostává od kluka večeři a granule na další den a jako dárek pěknou psí misku na vodu. Po zaplacení mi ještě ukazuje přívětivé místo na přespání.

Poznání desáté: pes a poutnická hůl otevírají lidská srdce a boří ledy mezi cizími lidmi.

 Vstáváme za úsvitu. Shazuji ze stanu slimáky, kterých jsem cestou spatřil už takové množství, že dostat za jednoho každého z nich euro, je ze mě boháč. Darovanou misku si Kapucka nechce nést a mě se nevejde do batohu. Je na to příliš velká i těžká a i když mě to mrzí, musím ji vyhodit.

Dopoledne nás vysoké industriální stavby na horizontu upozorní, že se blížíme k Ingolstadtu. O městě vím zatím pouze tolik, že se odtud dopravuje ropa do ČR. Je úmorné horko, už abychom došli do města.420 Kapučína v louži 2

Únava sedá na tělo

A Kapučína vzadu se plouží

Odpočinek by to chtělo

Pes se chladí v každé louži.

Krajina se ani druhý den nezměnila, stále524 lavičky v Německu jdeme podél řeky nekonečnou rovinou. Kapučína se vleče se skloněnou hlavou deset metrů za mnou. Pochopila však správně smysl laviček a když se před námi nějaká objevi, předbíhá mě, lehá si pod ni do stínu a svádí tím k posezení. Na těle jsem pokousaný od komárů, ovádů a klíšťat, počítám nejsvědivější pupence a mám jich 40.

Navečer konečně dorážíme do Ingolstadtu. První dojem z města tvoří bohaté záhony květin u silnic a na ulicích. Ingolstadt plnil funkci posádkového města, o jeho bývalé vojenské slávě vypovídají staré kanóny vystavené v parku i systém opevnění. V historii města sehrál významnou roli Jan Tserclaes Tilly, generál za třicetileté války, který na protějším břehu zbudoval pevnost zvanou Tillyho reduta. V centru města ho připomíná pamětní deska na domě, ve kterém žil. Tillyho životopis však obsahuje příliš krvavých a temných kapitol jako vyvraždění Magdeburgu, a tak ztrácím zájem se o něm dozvědět více.

449 Ingolstadt 27 425 Ingolstadt 3

Ochotný mladý muž vysvětluje, kudy se dostanu ke katolické faře, kde je však v tuto hodinu již zavřeno. Ptám se na ubytování ve studentském hostelu umístěném do původních kasáren, ale bohužel mají plno. Nevadí, příjemným podvečerem se procházím po živém městě. Němci skutečně milují biergarten, lavičky u hospůdek jsou úplně plné. Na pěší zóně hraje v prostoru kavárny skupina hudebníků španělské písně, naslouchám jim s radostí, že slyším jazyk země svého snažení. V noci stavím stan u hradeb, je teplá a suchá noc a spí se nám moc dobře.

446 Ingolstadt 24

Ráno se na nás opět směje modrá obloha jako vymetená. Na faře otevírají za hodinu, objednávám si capuccino v kavárně a pozoruji dění na pěší zóně. Než dopiji kávu, prošly kolem dvě velice pěkné slečny a starší pán nedával pozor na kole a srazil reklamní poutač. Ještě si s majitelem obchodu cosi důrazně vysvětlovali, když odcházím na faru. Jak si zvykám na německý jazyk, s uspokojením zjišťuji, že dokáži srozumitelně vyjádřit, kdo jsem a co chci, vést jednoduchou konverzaci.Na faře dostanu razítko a už podruhé na pouti i peníze. 10 euro není závratná suma, ale my za ně budeme dobře jíst skoro dva dny.

V příjemné náladě procházím centrem, kde mě zastavuje dvojice Svědků Jehovových. Muž mluví slušně anglicky, povídáme si o rozdílných přístupech ke své spiritualitě, na závěr se shodujeme, že nejdůležitější je pocit štěstí z komunikace s Bohem.

Za městem proti proudu stojí přehrada, hladina Dunaje je v ní stejně nehybná jako rozpálený vzduch. Snažíme se kráčet co nejvíc ve stínu, ale to často není možné a batoh se pak zdá být dvojnásobně těžký. Několik hodin pochodujeme pralesem lužních lesů, často ani nevidím hlavní tok, pouze nepřehlednou změť slepých ramen potažených žabincem a lekníny. Nejsem rybář, ale kdo ano, může tu strávit báječný čas.467 koupání Dunaj 3

V pravou chvíli, kdy se v nedýchatelném parnu suneme vpřed jen automaticky a ze setrvačnosti a komáři nepřetržitě útočí na každý kousek odhalené kůže, objevujeme jezírko s kamínkovou pláží. Je to až neuvěřitelně půvabné místo. V křišťálově průzračné vodě rostou lekníny a rákos, stromy okolního lesa poskytují blahodárný stín, jenom malá pláž s přístupem do vody je zalitá sluncem. Kapučína se ihned vrhá do vody a dychtivě plave, následuji jejího příkladu se zpožděním pouhých několika vteřin nutných ke shození batohu.

Po osvěžení usínáme na karimatce, ale zanedlouho nás probouzí podivný stín. Nebe už není ani trochu modré, nýbrž temné až černé, silně se ochladilo, zvedá se silný vítr. Co nejrychleji balíme a odcházíme, abychom našli vhodné přístřeší. V lese je naprosté ticho, všichni tvorové vyčkávají věcí příštích. Bouřka však pouze zahrozila, černé mraky odtáhly jinam a znovu je dusno. Je však jasné, že bouřka nás nemine, a proto se rozhoduji pro nocleh v gasthofu.

Navečer jsme v Neuburgu. Od Dunaje, který se zúžil na menší říčku, se nabízí výhled na renesanční zámek, v červáncích vypadá jako z reklamy. Bez potíží seženu ubytování ve starém domě na náměstí, Kapuca nestojí ani v nejmenším o procházku městem, tak jdu zase sám. Ingolstadt mi připomíná Terezín, Neuburg zase Český Krumlov. V parku na břehu řeky se koná jakýsi festival, všude chodí spousta lidí.496 Neuburg 4

V noci přišla bouřka přesně, jak slíbila. Usínám v pohodlné posteli za zvuku smrště dopadajících kapek a jsem rád, že ve stanu nepřemýšlím, zda ten nápor bouřky vydrží.

Ráno si ještě stačím prohlédnout zámek, na faře však bylo zamčeno, musím se tedy obejít bez zdejšího razítka. Než se pustíme do další cesty, neodejdu bez kávy v řecké restauraci.

Poznání jedenácté: káva se stala nezbytnou součástí poutě, až si občas říkám, že se moje cesta mění v putování po evropských kavárnách. Na chvíli tak posedím mezi lidmi v civilizovaném prostředí a káva dodá energii.

Za městečkem mě překvapil pohled na trojici starších Němců, kteří plavali řekou nebo spíše se nechávali unášet silným proudem a z plných plic řičeli nadšením. Snažím se držet řeky, ale není to vůbec snadné. Docela dlouho bloudíme v lesích, než konečně vyjdeme na správné cestě. V celém lese nás obklopují mračna komárů. Kapučíně to nevadí, ale já se zahalil jako afghánská518 Dunaj pískovna žena a máchám před sebou holí, aby mi nesedali na obličej. Je jich tolik, že nezbývá, než se pohybovat poloběhem. Díky tomu tak urazíme značný kus cesty. Když les konečně skončil, popsal bych se slovem „uondaný“. Naštěstí se u první vesnice nacházela vytěžená pískovna zaplavená vodou, kde po úprku lesem nabereme nové síly koupáním. Lužní lesy zůstaly za námi.

Po zbytek dne se ubíráme otevřenou krajinou, procházíme vesnice, v jednom městečku ochutnám typicky německé jídlo, zdejší klášterní pivo a buřt. Kapučína dostala z kuchyně spoustu zbytků masa. Mám v úmyslu pochodovat nocí, kam až to zvládneme, jenže kvůli hrozbě další bouřky raději před půlnocí postavím stan pěkně krytý pod mostem u nově budované silnice. Jistota, že i kdyby pršelo sebevíc, my zůstaneme v suchu, je velkou hodnotou.

Snad proto spím dlouho až do deseti dopoledne. V prvním větším městečku mi kávu udělal italský majitel pizzerie. Naší konverzaci vůbec nepřekáží, že on mluví italsky a já španělsky. Ve zdejším kostele mě zaujaly zavěšené indiánské lapače duchů, z každého lustru visí jeden.

Před Donauwörth se krajina nově proměňuje, začíná se mírně vlnit. Na břehu u městečka má Dunaj svoji sochu, zpodobňuje ho nahá žena „Die Junge Donau“. Náměstí zakončené kostelem tu stoupá do svahu, konečně nastala změna po několikadenní rovině. Protože byla neděle,529 socha mladého Dunaje 2 počkal jsem na mši. I když kostel není katedrálou, po tolika dnech v přírodě mi připadal ohromně rozlehlý. O něco lépe teď rozumím pocitům lidí, kteří celý život pracovali na polích nebo v lese a do chalupy, kterou často sdíleli s domácími zvířaty, se uchylovali na noc a na zimu. Co pak pro ně představovala nedělní návštěva vysokého, majestátního chrámu. Určitě v něm spatřovali vrchol civilizace. Alespoň já to tak během obřadu vnímal už po pár dnech v divočině. Po mši, mé první v němčině, mi pan farář otisknul razítko do poutní knihy. Cestou dolů po náměstí si ještě dobře popovídám se dvěma cyklistkami, které zajímalo, kam že to jdu s batohem a psem. Holky mají prázdniny, tak jedou na kolech z Hamburku do Mnichova.

532 povídání

Na zdi zdejší nemocnice zřízené zřejmě v bývalém klášteře spatřím sochu Jakuba s dlouhou holí v ruce a v poutnickém hávu se spoustou pozlacených mušlí. Nezapomínám na tebe, Jakube!484 cesta k tvrzi

Noc strávíme na polní cestě, kde nás ve spánku budila polní zvířata. Ráno před Höchstädtem za námi vyběhla z domu paní, že můj pes musí mít hroznou žízeň. Kapučína dostala misku vody, já limonádu a několik banánů na cestu. Za zmínku stojí zdejší památník obětem války o španělské dědictví, kdy tady v bitvě roku 1704 ztratilo život na dvacet tisíc mužů.

Po několika dnech červencového horka se nebe zakabonilo a začalo pršet. V Dillingenu stojí před obchodním domem Hornbach na parkovišti vystaveny dřevěné zahradní domky, do jednoho si zalezeme, je krásně čistý a provoněný dřevem. Spí se v něm jako v hotelu.551 Lauingen římský templ 2

Vstaneme brzy, aby nás v domečku nenašli zaměstnanci, až půjdou ráno do práce. V Lauingenu, tady snad názvy všech měst končí na –gen, postavili sochu místnímu slavnému rodákovi, Albertu Velikému. Nedaleko centra se skrývá další poklad, pozůstatky římského chrámu. Mezi domky se tu tyčí několik elegantních sloupů a schodiště do již neexistující svatyně.

Často se stává, že nás zdraví cyklisté i chodci a ptají se, kam máme namířeno. Cítím se sebejistější v němčině, jsem schopen krátké konverzace a mám radost, když je myšlenka pěší pouti nadchne. Už dávno nejdu po značce s mušlí, spoléhám na Dunaj, který nás s jistotou vede správným směrem.581 Ulm 18

Ještě jednu noc venku a další den odpoledne vcházíme do města Ulm. Zde musím pouť na několik dní přerušit a vrátit se do Prahy. Můj bratr se žení, to si nemůžu nechat ujít, navíc když mě chce za svědka.

Ulm poznamenalo bombardování za druhé světové války. Kromě nádherné katedrály mě proto staré město ničím nezaujme. Albert Einstein tu má památník na místě, kde před válkou stával jeho rodný dům. Den raději věnuji zařizování ubytování a cestě zpátky do Prahy. Ani jedno572 Ulm Einstein není kvůli psovi jednoduché. Naštěstí mi v turistickém úřadu vytelefonovali hotel a v další kanceláři vymysleli cestu do ČR. Namísto pohodlné a levné cesty autobusem Ulm-Praha mě ráno čeká drahá jízda sedmi vlaky kvůli psovi, ale to se nedá nic dělat, putování s Kapučínou za to stojí. Když pak na hotelovém pokoji spatřím v zrcadle svůj obraz, nezbývá než si koupit nové oblečení do vlaku, protože tři týdny putování znamenaly pro mé svršky zkázu.

21.7.2006 – 1.8.2006 přerušení poutě kvůli účasti na svatbě bráchy

Na pouť se vracíme 1.srpna spolujízdou. Řidič jede sice pouze do Norimberku, ale to nevadí. Hlavně nemá problém se psem, takže jsme se rychle dohodli. V Norimberku následuje přestup na vlak a o půlnoci jsme před katedrálou v Ulmu.

Několik dnů v Praze mi umožnilo doplnit výbavu. Kromě vnitřní strany stanu tzv. tropika přibalím i vnější, takže nyní snad stan obstojí i v dešti. Do batohu přibyl zpěvník, abych za chůze neopakoval jednu nebo dvě sloky stále dokola. Jinak se všechno osvědčilo a není důvod něco měnit. Tara přiletěla do Prahy na svatbu, ví teď co může na pouti očekávat, až se příště setkáme ve Francii. Tomáš potvrdil svůj zájem se ke mě na pár týdnů chůze připojit.

Po noci strávené v parku se budíme do kalného, upršeného rána. Dopoledne schovaný před deštěm v kavárně píšu poznámky a pohledy a zvykám si na skutečnost, že jsme znovu na cestě. Třítýdenní putování z Prahy do Ulmu mě nejprve hluboce vtáhlo do prožitku poutě, ale na Hlavním nádraží v Praze už bylo jako sen. Na hůl v ruce nyní hledím s jistým údivem. Nejlépe proto udělám, když se znovu vydám na cestu, tentokrát definitivně s cílem v Santiagu. Cestou z města objevuji čtvrť starých domů plnou kaváren připomínající pražskou Kampu. Ulm si díky ní získává moje sympatie.577 Ulm 14

 Dunaj se změnil v říčku velikosti Berounky a protéká zvlněným údolím, kde voní žně. Kráčím rychle po cyklostezkách podél silnic, pohání mě těžká mračna visící nad hlavou. Na rozcestí u vesnice Oberdischingen stojí kamenný kříž obklopený několika sochami. Na informační tabuli se dočítám, že ve vsi se nachází kostel sv. Jakuba, a tak se tam jdeme podívat. Vesnice není malá, může se chlubit i náměstíčkem. Stoupáme do kopce ke kostelu, před kterým odpočívá u fontány kamenný poutník – Jakub s holí a poutnickou přikrývkou hlavy. Musím se usmívat, mám ho rád a je příjemné ho potkat. Teď se cítím být doopravdy zpátky na pouti. Líbí se mi, že sedí s nohama589 Oberdischingen 6 ve fontáně jako unavený chodec, jako někdo, kdo přesně ví a rozumí tomu, jak se na pouti cítím a co prožívám. Zvoním na faře, které se v Německu nacházejí v těsném sousedství kostelů a seznamuji se s místním farářem, který má nelíčenou radost z poutníka. Utíká do prvního patra a zpátky se vrací s pořádnou holí. „To je moje poutnická hůl“, předvádí mi ji ze všech stran. Jako dárek nabízí česky psanou knihu o cestě do Compostely od dvou mladých mužů, kteří se na Camino vydali v devadesátých letech, navštívili zdejší kostel a po návratu do Prahy mu svoji knihu, ve které popsali svou zkušenost, poslali. S díky odmítám. Nemohu si ji vzít, vždyť to je dárek pro něj, navíc tu knihu si mohu koupit v Čechách a navíc, taková kniha je značnou přítěží do batohu. Fotíme se navzájem u sochy Jakuba a on vypráví, že se zde zastavili před měsícem dva Češi, malíři, kteří mají na celou pouť přesně daný počet dní a musí každý den ujít 50 km, pokud to chtějí stihnout. Nevěřícně kroutím hlavou nad představou stresu z nutných kilometrů a nemožností posedět v kavárně, mluvit s lidmi a prohlédnout si město a jsem vděčný, že moje Camino se nese v neuspěchaném tempu.

I přes nabídku noclehu a bouřkou těhotné nebe se rozhoduji pokračovat dál v cestě. Po dopoledni v kavárně necítím únavu a mám náladu objevovat, co se skrývá za dalším a dalším kopcem. Za dvě hodiny se však kvůli silnému větru a prvním přeháňkám poohlížím po vhodném místě na noc. Nakonec beru za vděk travnatou plochu mezi třemi stromy a uléhám ke spánku ve stanu, se kterým celou noc lomcuje vítr a bouřka.590 za boure 1

Ráno za chladného pošmourna sestupujeme z kopečků do Ehingenu, příjemného městečka594 Ehingen 3 s hezkým centrem. V trafice dostávám pohled zdarma jako výraz respektu k poutníkovi a na náměstí si objednávám vynikající capuccino, nejlepší ze všech na německé části cesty. Razítko mi na faře otiskuje do knihy nikoli farář, který přijede až za dvě hodiny, ale jeho pomocnice, kterou přesvědčil smutný výraz mé tváře při představě, že bych tu měl čekat takovou dobu. Ještě se zastavuji ve výstavním klášteře františkánů pro další razítko, ale vyhání mě zřejmě zdejší vrátný, který s nelibostí pohlíží na můj cestovatelský úbor, ať prý si jdu pro razítko na radnici.

Dál se ubíráme podél silnic. Když vedle nich nevede cyklostezka, jdu s Kapučínou na vodítku po607 klaster Marchtal 7 krajnici nebo se namáháme poli a remízky se silnicí v dohledu. V pozdním odpoledni se ocitneme na mostě nad Dunajem, když nečekaně vysvitlo slunce a mraky se během chvíle doslova rozplynuly. V řece se s rozkoší umýváme a následně sušíme v teplých slunečních paprscích. O pár kilometrů dál leží rozsáhlý komplex barokně zdobného kláštera Marchtal, který si smím prohlédnout. Večer beru vodu přes plot od Němky, se kterou se dobře povídá a v noci stavím stan na břehu Dunaje.

608 noc u Dunaje

Začíná horký den, ještě že Dunaj je vždy v dosahu. Cesta vede rozlehlým údolím řeky po rovině obklopené kopci. Dunaj je zde tak mělký, že ho Kapučína snadno přebrodí. Nemohu se dočkat, až si ve městě Riedlingen objednám kofeinový životabudič. Z města na mě dýchá atmosféra švýcarského letoviska. Prodávají zde pohledy s mapkou, podle které se nacházíme nedaleko Bodamského jezera. Možná, kdybych vyskočil hodně vysoko, spatřím jeho modrou hladinu a hory v pozadí. Ale raději se přidržím svého plánu a doprovodím Dunaj k prameni.

Údolí se roztáhlo, tvoří jej úrodné lány polí, ale cesta jimi křižuje jako plachetnice proti větru.613 ano, jsem poutnik Konečně nastane večer a s ním přichází ochlazení. Odpočívám na rozcestí vedle dřevěného kříže. Projíždí tudy starší pár na kolech, zdravíme se, když pán náhle zachytí pohledem hůl, kterou mám opřenou o lavičku. Hned seskakuje z kola a vrhá se ke mě a volá: „Poutník ke svatému Jakubovi!“ Vysvětluji, po kolikáté už, kdo jsem a odkud jdu. Manželé žasnou a říkají, kolik radosti mě čeká, až tam dojdu. Ještě se navzájem fotíme, trvají na tom, abych stál vedle kříže a pak zase oni drží zapůjčenou hůl v rukou.

Na druhé straně údolí je hranice Národního parku Horní Dunaj. Říčka se tu prodírá mezi kopci v sevřeném údolí. Těším se, rovina znamenala rychlost, ale už potřebuji změnu krajiny.

Stihnu ještě těsně před zavřením supermarket na kraji městečka Mengen. Zdejší supermarkety jsou naprosto stejné jako v ČR. Každý den si kupuji džus, jogurt, pečivo, sýr, trochu zeleniny a ovoce a začal jsem cestou jíst maso, takže i šunku nebo uzeninu.

V noci jsme ve městečku Scheer. Na kopci se vypíná pěkný hrad, kde by se dalo najít dobré místo na přespání, takže k němu stoupáme. Hrad je otevřený, ale zřejmě soukromý a nádvoří je tak malé, že se tam neschováme. Opodál je naštěstí kostel, před kterým se dá pohodlně postavit stan. Je teplá noc, pod námi se rozprostírá moře světel městečka a za sebou cítím ochranu kostelních zdí. Jde z toho pocit velkého bezpečí a spíme klidně celou noc.

Poznání dvanácté: pro přespání mířím do městeček k výrazné budově kostelů. Jsou to čistá, pěkná místa, kde v noci nikdo není. Jako poutník se u nich také cítím nejvíc doma. Navíc často nějakou stříškou poskytují ochranu před případným deštěm a po probuzení jsem rovnou u fary, obchodů a kaváren.

Ráno se budíme do rozzářeného dne. Naproti kostelu je fara, kde získávám razítko a vyrážíme do pekárny a na kafe. Kopečky jsou rozhodně změnou k lepšímu. Sigmaringen je dalším z řady pohádkových měst s hradem nad řekou. Vede odtud značená trasa podél řeky, ale kvůli všem zákrutám se pro mě stává příliš dlouhou. Zítra se ke mě připojí Tomáš, musím si proto pospíšit na domluvené místo srazu. Máme se sejít v Donaueschingen, což je ještě dost daleko.

Kopce začínají být opravdu prudké a táhlé. Doplatila na to skupina cyklistů, kteří při jízdě ze svahu nevytočili ostrou zatáčku a hromadně popadali na zem. Naštěstí to odnesli jen odřenými koleny. Mrzí mě, že si neprojdu určitě půvabný kraj horního Dunaje, ale chci stihnout dohodnuté setkání a rozhoduji se proto pro pochod po silnici. Snad někdy příště, slibuji si v duchu. Několik hodin stoupám a je to taková změna oproti nížině, že si připadám volný jako pták. Vidím daleko do kraje a i když to je hloupost, napínam zrak, jestli v dálce nespatřím Alpy a Bodamské jezero.

Večer jsme došli do města Messkirch. Na parkovišti před supermarketem si povídám se ženou, která má oči jen pro Kapučínu. Desetiminutový rozhovor je mým rekordem v němčině. Po chvíli mě dojíždí autem a dává mi pro psa dárek, který ještě rychle zaběhla koupit. Kapucka dostala nafukovací polštář!619 Messkirch 1

Messkirch na mě působí trochu depresivně, asi to bude tím, že se spouští déšť. Přitom není ošklivým městečkem. Narodil se zde Martin Heidegger a naproti jeho domu je kaple zasvěcená Janovi z Nepomuku. Chvíli zvažuji, jestli se nevyspím na prahu rodného domu Heideggera, ale příliš prší. Před místní střední školou nacházím zastřešený altánek, spíme bez velkého pohodlí na lavici.

620 Messkirch 2

Ráno je pošmourné, šedivá obloha tlačí k zemi. Přichází mi SMS, kamarád Tomáš skutečně vyráží spolujízdou do Německa. Pohledem na mapu zjišťuji, že nemám šanci ujít 60 km na dohodnuté místo a odepisuji, že se setkáme na vlakovém nádraží v Tuttlingenu, který leží v polovině té vzdálenosti. Na faře žádám o razítko, mají krásnou zahradu.

Podobně jako včera pospícháme po cyklostezce podél silnic. Znovu stoupáme nahoru, abychom po přechodu hřebene odpoledne prudce klesli k Dunaji, tentokrát však už s Bodamským jezerem v zádech. Na horských svazích rostou smrky a jehličnany, blízkost Švýcarska je patrná i na rozložitosti domů.

Dunaj tady velikostí odpovídá zhruba jihočeské Nežárce. Město Tuttlingen nestojí za pochvalu, šedivé nádraží s přemrštěnou cenou za kávu dojem z města nezlepšuje. Je dost chladno, jen v tílku a flísové mikině se chvěju jako mokrý pes. Lidé kolem nosí svetry a bundy.

Tomáše zběžně znám, protože chodíme do stejné čajovny a před několika lety jsem byl u něj na chatě, ale teď spolu máme strávit tři týdny. Nevím, co od něj můžu čekat stejně jako on ode mne. Na druhou stranu jsem zvědavý, kdo a jaký je.

Pak najednou přijíždí vlak a on stojí vedle mě s batohem, v nových botech a klobouku. Než padla tma, ujdeme spoustu kilometrů, ani vlastně nevím jak, protože jsem pořád mluvil. V minulém týdnu trval můj nejdelší rozhovor deset minut, tak se nyní protrhla hráz slov nashromážděných uvnitř.

Tomáš je veselý člověk se smyslem pro humor, s poutí to myslel vážně a má rád Kapučínu. Nepamatuji si jedinou hádku, rozmíšku nebo nedorozumění po celé tři společné týdny bez možnosti soukromí.

Do stanu jsme se vešli ve třech vcelku pohodlně. Kapučína spala mezi námi, někdy se jí podařilo vystrčit jednoho z nás z karimatky, zároveň ale hřála, takže náš společný spánek byl harmonický. Druhý den nás čekala cesta k prameni Dunaje. Počasí se chovalo rozmarně, občas silně prší, aby se hned po dešti pročistila obloha a nastalo horko. Kráčíme pěšinami podél Dunaje, odpoledne se krajina rozevřela do podoby obří misky, kterou nezbývá než celou přejít, protože na druhé630 Donaueschingen 3 straně leží Donaueschingen. Dunaj tam vyvěrá ve studni obehnané do kruhu kamenným zábradlím, klid místa střeží sochy, na dně průzračné vody se třpytí drobné mince, které tam házejí lidé zřejmě pro štěstí. Na vyvýšenině nad pramenem stojí barokní kostel. Vstupuji dovnitř požádat o razítko a mluvím s pomocníkem faráře. Pouť ho zaujala, ale moje lámaná němčina nestačila na rozhovor, tak se zeptal, kterým jiným jazykem ještě hovořím. Ukázalo se, že pochází z Polska a jazyková bariéra byla rázem pryč. Nabídl mi ubytování na noc, pokud se budu chovat nenápadně v domě, jinak by mu hrozil postih v práci. Oči se mu ale rozšířily úžasem, když mu sdělím, že putuji se psem a vlastně že nyní jsme poutníci tři. Patří mu veliké poděkování, že nezakolísal, ale statečně vytrval ve své nabídce. Venku zrovna začínala bouřka s efektními klikyháky blesků na fialově zbarvené obloze, když nás zavedl do domu, který patří církvi a kde má přidělený byt. Se svojí ženou se k nám chovali nesmírně mile, dali nám matrace do pokoje, směli jsme použít jejich koupelnu s čistými ručníky a připravili nám velkou večeři. Seznámili nás s dcerami, které obě žijí a pracují v okolí. Byl to úžasný večer, venku pršelo a my si užívali nečekaného lidského společenství.631 Andrej Bratek 1

Ráno nás ještě pohostili bohatou snídaní i svačinou na cestu a do kapsy zastrčili 10 euro, kterým jsme se bránili, leč marně. Andrej Bratek a jeho rodina přijali pod svou střechu bez váhání dva poutníky, kteří to zrovna potřebovali a já jim za to velice děkuji. Ze Santiaga jsem jim poslal pohled, věřím, že udělal radost.

Druhý den si jdu na faru pro razítko, nabídli mi kávu, ale po takové snídani jsem jen s úsměvem poděkoval. Naposledy se stavíme u pramene, protože den sliboval krásné počasí a my si to místo chceme prohlédnout ve veselých barvách. Všiml jsem si nápisu udávajícího počet kilometrů, které odtud zbývají vodám Dunaje k moři. Číslo uvádí 2.840 km. Úctyhodné, ale přece jen, moje pouť je delší.

636 Donaueschingen 6

Ještě ve městečku začneme stoupat do svahu a tak to pokračuje celý den. Miskovité údolí s pramenem zůstalo pod námi, výška kopců nabízí daleké výhledy do kraje, než je zakryjí husté jehličnaté lesy. Byl to počátek Schwarzwaldu – Černého lesa, který má podobný charakter jako Krkonoše. Nejvyšší horou je zde Feldberg s výškou 1500 mnm. Po setmění za horskou vesnicí643 studene spani 1 nacházíme výborné tábořiště s krytým krbem a podivným bazénkem. Oheň v krbu v noci skvěle zahřál, protože nastala neuvěřitelná zima.

Probudila nás mladá žena, která sem přivezla nakoupené uzeniny na večerní opékání. Místní tu dnes s dětmi slaví „Lesní den“. Řekla, že v noci byly pouhé 4 stupně nad nulou a vysvětlila nám účel bazénku. Před sto lety se považovalo procházení v ledové vodě za zdraví prospěšné, proto je v bazénku vody po pás a uprostřed zábradlí, kterého se pacienti přidržovali. Ještě i teď ráno byla taková zima, že mě představa léčebné procedury s koupáním v ledové vodě ani trochu nelákala. Žena se smála a slíbila na dnešní den slunečno a teplo, což s radostí vítám.

646 studene spani 4

Měla pravdu. Dopoledne se udělalo horko, dokonce nastala výheň. Ubíráme se horami, procházíme vesnice s rozlehlými domy v alpském stylu se záplavou pelargonií na balkonech a652 mila pani z vedra se mi pro změnu od minulé noci dělají mžitky před očima. Tomáš požádal v jednom domě o vodu, odkud za námi vyběhla stará paní, aby s úsměvem obdarovala každého poutníka 5 euro. Lidé jsou tu nesmírně srdeční, alespoň taková je moje zkušenost a krajina je tak pečlivě udržovaná, až srdce usedá. Na strmých loukách se pasou krávy a do údolí se nese zvuk cinkání jejich zvonců. Přesně tak vypadá idylická krajina.

Před jezerem Titisee získám na faře razítko i s obrázkem Jakuba. Tomáš přestal přepočítávat eura na koruny, což jsem za českou hranicí nejprve také dělal a v kavárně si dal pivo, já kávu a příjemně jsme si to užili. V dobré náladě pak dojdeme přes kopec k jezeru. Titisee mě ohromilo,655 Titisee 3 je tak velké, že po něm jezdí lodě s výletníky, kterých je tam spousta. Jako dítě podléhám atmosféře přímořského letoviska a navrhuji, ať si pronajmeme šlapadlo. Je to změna, kterou přesně potřebuji. Pro středověké poutníky byla pouť „prací“ a tou skutečně je. Každý den se musí jít dopředu a pokaždé znovu řešit otázky jídla, noclehu a počasí. Nastal okamžik se trochu pobavit, takže brázdíme vody jezera a předháníme se s ostatními šlapadly. Díky té veselé hodince mám na jezero živé vzpomínky, jaké bych neměl, kdybych se jen podíval a spěchal honem dál.

656 Titisee 4

Tomáš v batohu nese vařič, ešus, polívky a čaje. Večer opět rozděláme oheň a zahřejeme se659 spani u Titisee 1 teplou polévkou. Ráno zase začínáme horkým čajem, to je hodně dobré.

Poznání třinácté: ve dvou se cestuje veseleji, usnadní se každodenní záležitosti. Jeden ze dvojice čeká s batohy před supermarketem, střídáme se v žádání o vodu. Déšť, nepohodlí či nedorozumění s místními se nezdají tak svízelné, když jste v tom dva. Stačí jediný vtip a rázem se vše mění v záminku k zasmání.

661 spani u Titisee 3

Zasmát jsme se rozhodně potřebovali, když to dopoledne vyšplháme do kopců a zjistíme, že nadarmo, protože v horách bloudíme. Tohle už nejsou kopečky, ale skutečné hory. V dálce se nad námi tyčí vrchol nejvyšší z nich, Feldbergu. Ocitli jsme se kdesi ve Schwarzwaldu a do Freiburgu je ještě daleko. Nastoupilo vražedné vedro, tady nahoře sice ne tak citelné, ale o to665 pod Feldbergem zákeřnější. S těžkými batohy na propocených zádech se vracíme zpátky. Aby to tak nebolelo, rozhodli jsme se zkrátit si cestu přes Feldsee, pleso pod vrcholem Feldbergu. Po poledni tam skutečně dorazíme. Tomáš miluje limonády, okamžitě zamířil ke stánku s Oranginou, já padnul do stínu stromů a Kapučína vyzkoušela, co znamená elektrický proud v plotě ohrady. Konečně jsme se všichni vzpamatovali, takže jsme schopni obejít průzračné jezírko. Na březích se sluní lidé, kteří zde odpočívají. Do hor dobře zapadneme, pěšky tu chodí každý. Ani na hůl nikdo nehledí s podivem, více než polovina turistů drží v rukou rovnou dvě a svižně se jimi při chůzi odpichují.674 v dali snad Francie 1

Na vrcholek Feldbergu nad námi se pouze podíváme, vede tam značená trasa po úbočí, ale to by znamenalo zacházku 10 km. My se pustili na druhou stranu. Horko je mimořádné, kráčím jenom v kraťasech. To se mi vymstilo, protože jsem nastydnul, rozbolelo mě v krku, motala se mi hlava690 padak dolu 2 a cítil jsem lhostejnou apatii. Mohl to být důsledek studených nocí, možná za to mohla únava anebo jsem si uhnal lehký úpal. Několik hodin pak sestupujeme z hor dolů. Po levé straně se otevíraly skvostné výhledy do hlubokých údolí a tam kdesi vzadu, kde šlo tušit konec hor a nížinu řeky Rýn, tam už byla Francie. Při té představě se mi chtělo smát. Francie, slunečná země s kavárničkami, krásným jazykem a starodávnými městy, hrady a vesnicemi. Už tam chceme být. Tomáš vyhlíží Francii stejně nedočkavě jako já. Těší se na bílé cesty a skály. Německo se nám oběma líbí přes náš počáteční odstup k němu a Schwarzwald nás krásou ohromil, ale Francie nám zní romantičtěji než dokonalá upravenost Německa.

Klesání nabylo chvílemi takového rázu, že spadnout dolů znamená, skutálet se o pěkný kus níže než se člověk zastaví o kmen stromu. Konečně jsme sešli do údolí, kudy vede silnice, podél níž jsme původně měli v úmyslu jít. Převedla by nás přes pohodlnější průsmyk, ale na druhou stranu bychom tak důkladně nepoznali divoký Černý les. Údolí je široké a poseté vesnicemi a postupně se svažuje k úpatí hor do nížiny Rýnu, kde jako stráž před vstupem do průsmyku a Německa leží město Freiburg.

Schwarzwald byl nádherný, cítíme se nahoře volní jako ptáci se světem pod sebou, cena za přechod však není malá. Oba nás vyčerpalo horko a únavná cesta s těžkými batohy. Tomášovi se cestou z hor ozvaly problémy s klouby. S nevěřícným úžasem poslouchám, že má skutečně vážný problém, Morbus Bechtěrev, chronické zánětlivé onemocnění kloubů. Tomáš nicméně razantně odmítá myšlenku na odjezd domů a zanechání pouti, protože se nenechá spoutat nemocí a odradit od cesty, kterou chce uskutečnit. Na to se nedá nic říct. Tomáš se pak jen často zastavuje a zkouší různé způsoby, jak pomocí obinadel vypodložit chodidla v botách, aby se jim ulevilo a bere proti bolesti množství Ibuprofenů. Chápu ho, kdyby se vzdal, přidá se tím k invalidům. Ušel se mnou přesně, co chtěl, od Dunaje k Loiře, tři týdny, zhruba 700 km a i když někdy křivil obličej, neslyšel jsem ho, aby si stěžoval nebo žádal úlevu. Naopak se ještě ptal, jestli mě v cestě nezdržuje. Klobouk dolů, ale Klubu bechtěreviků raději ani slovo!

662 folk art v Schwarzwaldu

Stan jsme rozdělali na hřišti pro basket opodál cyklostezky. Následující den byl velice snadný. Ráno si zde už házeli míčem rodiče s dětmi, takže nás vzbudili a cyklostezka nás pohodlně dovádí až do centra města Freiburg. Turistický úřad nám sehnal hotel, sice poměrně drahý za 30 euro na osobu, ale už to skutečně potřebujeme a vyrážíme na prohlídku města. Musím přiznat, že Freiburg mě okouzlil, společně s Regensburgem patří k německým městům, kam se kdykoli698 Freiburg 4 znovu rád vracím. Má zvláštní atmosféru lázeňské kolonády s energií studentského města. A do toho se mísí vliv blízké Francie. Zajímavé mi připadaly strouhy po stranách silnic a ulic, kudy proudí voda. Udržují je samozřejmě čisté a město získává tekoucí vodou na lehkosti, mizí těžkopádnost prašných a rozpálených ulic mnoha jiných sídel. V katedrále se účastním mše, Tomáš si šel v polovině zakouřit a už se nevrátil. Kdyby prý věděl, že to netrvá dlouho, tak by zůstal. Po mši mi pak pomohl vyhledat kněze. Pustili nás do sakristie, kde místo razítka pan farář ručně napsal datum i místo a popřál dobrou cestu. Místní katedrála se zpředu tyčí do špičky jako pyramida, i když je samozřejmě štíhlejší. Prohlédli jsme si město, nazdobenou radnici, prošli uličky a v parku vypili vínko jako pozdrav nedaleké Francii.703 Freiburg 9

Postel je nehorázná slast, ani se mi ráno nechce vstávat. Ale dobře, že jsem to udělal. Nepropásl jsem díky tomu snídani. Takového jídla, různé druhy sýrů, salámů, pečiva, několik druhů džusu, cornflakes a müsli, to byla snídaně jako z pohádky Tisíc a jedna noc. Dopoledne se věnuji psaní emailů, ani mi to nepřišlo, ale od českých hranic jsem z cesty neposlal ani jeden. Rychle uděláme nákup jídla a odcházíme z města. Plán702 Freiburg 8 je, že ještě chvíli půjdeme Německem na jih, takže Rýn překročíme před francouzským Mulhouse. Krajina je stále zvlněná, jak se držíme úpatí hor, které vyrůstají do výše po levé ruce. Po pár hodinách se krajina otevřela. Nalevo vynikala hradba kopců pokrytá vinicemi, napravo se táhla plochá rovina, kde by měl být v prostředku tok Rýna a v dálce se rýsovaly další kopce, už francouzské. Tady muselo často docházet k vojenským střetům. Na rovině se mohly armády roztáhnout, stačilo překročit řeku, aby krvavá řežba mohla začít. Vztahy mezi Francií a Německem jsou naštěstí od konce 2.světové války nejlepší v historii.704 kasna

Poprvé spatřím na ulici vodní nádrž, jakousi kašnu, tady z roku 1898, která zřejmě sloužila jako napajedlo pro dobytek. Kolem nás se táhnou vinice, z jabloní se dá jíst zatím nepříliš zralé, přesto lahodné, ovoce. Tomáš nic neříká, ale kulhá vzadu. Ujdeme za odpoledne 20 km, spustila se krátká bouřka, a tak volíme pro přenocování místo nahoře ve vinici, i když jsme se těšili, že už ten den budeme spát na francouzské straně hranice. Vylezeme proto alespoň trochu do kopce a postavíme stan, aby nás těšil výhled na protější kopce Francie.

714 spani ve vinici

Dopoledne si pořádně nakoupíme v místním hyper, super, megamarketu, kde mě překvapují fronty Francouzů s obřími vozíky napěchovanými jídlem a cigaretami. Ve Francii asi bude draho, ale to se nedá nic dělat, zásoby sebou tahat nemůžeme. A zase takový rozdíl v cenách nebude. Bohatě pak obědváme ve stínu na parkovišti a sledujeme, jak Němka v luxusním BMW nešikovně parkovala své auto a nabourala skoro vrak francouzského černocha.

Zbývá posledních deset kilometrů na hranice. Uteklo to ve vzrušeném očekávání, když náhle stojíme před železničním mostem s menší silnicí pro auta. Před námi cedule Rhein a za ní samotná řeka. Historický okamžik, končí německá část cesty, v pořadí druhá, kdy jsem šel většinou podél Dunaje směrem na západ. Vstupujeme do Francie, sladké Francie, půjdeme konečně na jih do tepla, kde neprší a noci jsou prohřáté, vzduch voní bylinkami a Francouzky jsou rozkošné.722 nad Rynem pred Francii

Německo pro mě přestalo být bílým místem na mapě a jsem za to rád. Je to nejbohatší země, kterou jsem kdy navštívil. Neopravených staveb za měsíc chůze spatřím méně než prstů na jedné ruce, vše září čistotou a především Německo svého bohatství užívá pro lidi. Téměř podél každé silnice a silničky vede kvalitně postavená cyklostezka, všude jsou lavičky, veřejná prostranství se předhánějí ve výzdobě. Mentalitě lidí rozumím bez problémů, díky společné historii se tady cítím téměř jako doma. I když neumím německy, chápu situace v obchodech a na ulicích z intonace a způsobu mluvy. Oproti české mentalitě se Němci až úzkostlivě drží daného řádu, na což je možné vtipkovat, ale jim to přináší výsledky. Pečlivost a pořádek mi tam vnikl nenápadně pod kůži, ani mě nenapadlo odhodit papírek na zem, vše spořádaně odnáším v batohu do košů. Němci jsou velice milí, rádi se zastaví a mluví se mnou. Jsou velkorysí, dostal jsem mnohokrát drobné peníze a mají trpělivost s mojí němčinou, ani jednou nedali najevo, že německy neumím. Co mě potěšilo, je jejich patrný ohled na krajinu. Chrání svůj venkov a270 kostel Bavorsko respektují ducha místa. Kde je na kopci kopule barokního kostela, staví tak, aby výhled na ni nepoškodili. Díky tomu je radost venkovem procházet, často mám pocit, že jdu zámeckým parkem. Nevím, jak to dělají, ale nikdo nemá roztahané nářadí a rozkopanou či zaplevelenou zahradu. Pouť je zde známá, lidé ji oceňují. Fary stojí hned vedle kostelů, čitelně označeny jako fary, na dveřích visí oznámení o úředních hodinách. V Německu se nelze ztratit, s Tomášem si děláme legraci, že místní systém takřka vede lidi za ruku jako rodiče své děti. Je to země otevřená, optimistická, sebevědomá a srozumitelná.

Francie

13.8.2005 – 20.9.2005

Mulhouse – Besançon – Lons-le-Saunier – Cluny – Roanne – Le Puy – Conques – Toulouse – Lourdes

Rýn neudělal velký dojem, řeka je mělká, navíc zaneřáděná kovovým odpadem a naházenými dopravními značkami. Za úzkým ostrovem se ale skrývalo možné vysvětlení současné podoby. Teče tam mohutný plavební kanál, který může být příčinou neutěšeného stavu původního koryta řeky, jemuž odebírá vodu.

Hranici tvoří cedule s prostým oznámením, že zde končí území Německa a začíná Francie. Kolem jezdí auta plná lidí i cyklisté na kolech, kteří volně překračují neviditelnou hranici. Taková Evropa se mi zamlouvá a líbí.

Na druhé straně řeky si v první francouzské kavárně objednáváme kávu. Místní s plátěnými724 prvni francouzska kavarna 2 čepicemi na hlavách popíjejí pastis a my se radujeme, že jsme ve Francii. Sice ceny jsou vyšší v Německu, ale to se nedá řešit. Ovšem překvapuje mě, že zde účtují dvojí ceny podle toho, zda zákazník sedí venku nebo v místnosti.

Mulhouse je od řeky vzdálen zhruba 15 km a vede k němu přímá silnice. Vydáváme se po ní, ale něco očividně není v pořádku. Chůze po krajnici, kdy se těsně kolem nás řítí auta, brzy přestala těšit. Scházíme proto na vedlejší silnici, která je klidnější a značená jako cyklostezka.

Poznání čtrnácté: ve Francii jsou cyklostezky podobné jako v Čechách. Většinou to znamená vedlejší silnici nebo stezku pro pěší. Cyklistikou se ve Francii bez debat myslí silniční kolo a sport. Skupin cyklistů v barevných trikotech nás po celou dobu ve Francii míjelo na silnicích poměrně dost, ale neviděl jsem nikoho, kdo by používal kolo k cestám do práce, na výlety nebo pro jízdu do vedlejšího města či vesnice.

Ve vesnici chci požádat o první francouzské razítko. Kostel byl ale zamčený a nevisí na něm vývěska s informacemi a adresou fary. Po vyptávání se mezi obyvateli komplikovaném lámanou francouzštinou nám ukazují na jeden dům. Na brance není žádná oficiální cedulka, přesto zvoníme. Bohužel nikdo nepřišel otevřít.

Poznání patnácté: v Německu i Čechách jsou informace v kostelech vystaveny tak, aby se cizinec snadno zorientoval. Ve Francii místní vědí, kde je fara, pokud ne, tak se doptají, ovšem k tomu je zapotřebí znalost francouzštiny. Z první části cesty po Francii mám málo razítek, protože jsem nevěděl, kam pro ně jít.

Zavrhujeme chůzi podél rušné silnice a volíme nepřímé, za to méně frekventované vedlejší silničky. Učíme se francouzská slovíčka a fráze a zažíváme přitom ohromnou legraci. Vesnice jsou sympaticky ne snad neudržované, ale spíše ponechané svému vývoji. Jejich styl i názvy dosud vypovídají o blízkém vlivu Německa, ale to se rychle mění s přibývající vzdáleností od Rýna.

První noc na francouzské půdě spíme na poli s výhledem na protější vrcholky Schwarzwaldu. Druhý den je neděle a v první vesnici, kterou dopoledne jdeme, se slouží mše v románském733 prvni mse kostele. Samozřejmě jsme tam zašli. Mše ve francouzštině je nádherný zážitek, stačí ji poslouchat. Kamenný kostel patří františkánům, kteří po skončení obřadu vytvořili se skupinou dětí malé procesí a prošli kostelem s neseným křížem. Osmělil jsem se a použil frázi, kterou jsem si předešlý den vštípil do paměti. Mnich mé prosbě o razítko naštěstí rozumí. Mluví i trochu anglicky, takže nám vypráví, že několikrát do roka pořádají poutě, i když ne velké, aby se věřící mohli obrátit s žádostí o přímluvu ke svatým.

Po odchodu z kostela nás zaskočil prudký déšť, který přečkáme v hale zdejšího hotelu, kam nás laskavý recepční pozval dovnitř. Pod zamračenou oblohou vcházíme odpoledne do Mulhouse. Cesta vede industriální zónou s továrními halami a obchodní zónou s navlas stejnými krabicemi, kde není na první pohled poznat, co je výrobní hala a co už obchod jinak než podle názvu. Máme značný hlad, ale nikde žádný otevřený obchod. Na benzínové stanici chci něco koupit, ale zavírají, tak nám alespoň do rukou vtiskli dvě staré vánočky, které by už neprodali, ovšem nám chutnají výborně.740 Mulhouse 6

Na mapě vypadá Mulhouse jako velké město. Jeho ulice však zejí prázdnotou, jen sem tam se objeví někdo na ulici. Obchody, kavárny, všude rolety staženy k zemi. V historickém centru se před katedrálou procházejí tři skupinky turistů, kteří pouze zvyšují dojem celkové opuštěnosti. Sklesle sedíme na schodech před chrámem, kručí nám v břiše a zmocňuje se nás deprese. Kde je sladká a živá Francie, víno, ženy, zpěv? Město působí jako po epidemii moru. Raději se znovu dáváme na pochod. Obyvatelé nám cestou vysvětlují, že všechny obchody mají zavřeno, protože je neděle.

Z průchodu městem si pamatuji název jedné ulice: Rue de Stalingrad, což mě zaujalo. Od nádraží se pouštíme podél starého kanálu, Canal du Rhone au Rhin. Od té chvíle určuje naši trasu dále a musím říct, že to je šťastná volba. Vyhneme se tak většině silnic, vždy máme možnost koupání a jde se snadno bez kopců.

749 podel kanalu

Po setmění stavíme stan před venkovským zámečkem, kde se konají letní tábory dětí. Snědli jsme poslední instantní polévku, která zahnala nejhorší hlad. Naštěstí na protější straně kanálu stojí supermarket Super U, takže si hladový den zítra pořádně vynahradíme.

Už v 7 ráno čekáme před Super U, ale nic se neděje. V místní trafice spojené s kavárnou nám řekli, že je sice pondělí, ale také svátek, takže všechny obchody mají zavřeno. Den se mění v závod s hladem. Kráčíme podél kanálu dlouhými kroky v naději, že přece v další vesnici už musí být nějaký obchůdek. Nevadí, že leje, pohání nás hlad. Francouzi nám dávají neužitečné rady, třeba že 15 kilometrů odtud má být otevřený McDonald, alespoň tedy doufají, že je otevřený. Odpoledne už máme opravdu hrozný hlad. V městečku Dannemarie nahlížíme do kontejnerů vedle zavřeného supermarketu a vím, že najít v nich něco k jídlu, určitě to sníme. Jako poslední možnost vymýšlíme, že zazvoníme na místní lidi a poprosíme, ať nám prodají něco ze svých zásob. K tomu naštěstí nedošlo, protože navečer se má otevřít arabský fast food. Sedíme před dveřmi a hlídáme čas. Po hodině skutečně arabští Francouzi přijeli a my si mohli objednat. Chutnalo nám fantasticky. Kapučína dostala plnou misku odřezků a dlouhou chvíli nikdo z nás nepromluvil, jak se soustředíme na jídlo.

Poznání šestnácté: ve Francii se bez auta neobejdou, ve vesnicích a menších městech bývá občas otevřená kavárna, ale jinak se na nákupy jezdí autem do obřích hypermarketů. Francouzi ví, kdy jsou svátky, neděle a zná i další omezení pracovní doby, takže si nakoupí včas.

Kebab dodal energii, nálada se zlepšila i slunce se zase usmálo. U kanálu se houfují rybáři, děláme si legraci, že to proto, aby se také najedli. Místo na spaní vedle rybníka střeží zlý labuťák. Tomáš tvrdí, že ho s pomocí Kapučíny uloví, ale já vím, že Kapučína jako lovec uspěla jen jedinkrát. Kdysi se jí skoro podařilo chytit mouchu.

Další den vedoucí podél kanálu, kterým občas propluje jachta se zrelaxovanými Francouzi.756 Montbeliard 4 Dnešním cílem je město Montbéliard. Včerejší skvělá, ale hubená, večeře z nás dávno vyprchala a máme opět hlad. Už čtvrtý den ve Francii a dosud jsem neochutnal pravý croissant. Kolem nás se míhají vesnice v mírně zvlněné krajině, ale my je nevnímáme, myslíme pouze na obchod s jídlem. Konečně spatříme velký billboard s reklamou na Intermarché. Představuje to jistou zacházku, ale to ani trochu nevadí. Povzbuzeni nadějí na oběd jsme zanedlouho na místě. Tomáš si vylosoval první návštěvu, po chvíli se vrací s taškou plnou jídla. Jdu dovnitř, po tolika dnech čekám fanfáry, ale je to normální supermarket jako všechny jiné. Kupuji spoustu věcí, bagetu, sýr, mléko, croissanty, zeleninu, jídlo pro psa, ven vycházím se dvěmi taškami. Měl jsem hladem velké oči, tolik toho nesním, takže zásoby dávám do batohu, který rázem ztěžkne, ale zase ten pocit, že u sebe mám jídlo, je nádherný.

Montbéliard se pyšní krásným zámkem na skále, domy jsou typicky francouzské s dřevěnými okenicemi. Procházíme městem, naše kroky se opuštěně rozléhají prázdnými ulicemi, copak tu skoro nikdo nežije? Anebo jsou všichni na prázdninách? Žádná příjemná kavárna, na kterou jsem se do Francie tolik těšil. Jen arabský fast food s plastovými židlemi před výlohou. Městem protéká řeka Doubs, této řeky a kanálu se budeme držet ještě pár dní, než nás dovede do Besancon. Na konci města je další supermarket Intermarché. Podíváme se s Tomášem po sobě a vše je jasné. Dál už nepůjdeme, nebudeme riskovat, že začneme den bez jídla. Je krásná noc, spíme na břehu řeky a její šplouchání nás doprovází ve snech.

Ráno se splnilo, co si tolik přejeme. Teplý croissant s mlékem je lahůdka, která nemá obdoby.762 reka Doubs S plným břichem všechno déle trvá, takže tábořiště opouštíme docela pozdě. Už je horko, teprve nyní skutečně doceňujeme chůzi podél vody. Koupeme se v kanále, voda je studená, ale ne moc a na břehu nás zahřeje slunce. Tomášova představa putování Francií se velice liší od chůze podél vodního kanálu, touží po dobrodružství a bílé cestě rozpálenou krajinou. Já myslím, že není třeba hledat, že dobrodružství si nás najde samo, ale abych mu vyhověl, přecházíme kanál po zdymadle a skutečně, na druhém břehu vede pěkná bílá cesta. O pár kilometrů dál ale končí jako výběžek poloostrova mezi kanálem a řekou. Musíme křovím skákat přes kanál, doufám, že se Tomášovi splnil sen o dobrodružství.

760 skok pres vodu

V pozdním odpoledni se plní zase moje přání. V menším městečku u řeky nacházíme obchůdek těsně před zavírací dobou, kupuji croissanty, abych s nimi přešel do vedlejší otevřené kavárny.765  v kavarne Objednáváme kávu, k ní přikusuji své vysněné pečivo a je mi fajn. Venku navíc svítí slunce. Podél řeky se zvedají kopce, ale naše cesta vede po rovině. Až večer šplháme silničkami do kopců, všude jsou ohromné pastviny s ploty, kde se volně pasou krávy. Spíme na poli.

775 podel reky Doubs 2

V příjemném ránu scházíme z kopce, když na křižovatce u hlavního dopravního tahu zahlédneme velký billboard s reklamou na blízký Super U. Měli bychom pokračovat doleva, ale po zkušenostech s hladem dáváme přednost jistotě a sestupujeme do městečka. Super U je strašlivě velká nákupní hala, trvá půl hodiny, než najdu vše, co chci. Venku si slibujeme, že takovým hyperobchodům se příště raději vyhneme, ještě si vypít nezbytné kafe na uklidnění a posílení, než jsme připraveni na další cestu. Nákup, jídlo a káva zabraly spoustu času, už je zase773 Tomas v ostruzinach 7 vedro. Kráčíme kolem kanálu, ale cesta zde končí, dál nevede. Není jiná možnost, než se vrátit zpátky do městečka, vyšplhat na hlavní tah a jít zase po silnici. Ta komplikace nás ani trochu netěší. Alespoň zkoušíme jít jinudy, ale narážíme na překážku a musíme vylézt na most po příkrém svahu porostlém ostružiním. Mě se jakžtakž podaří vyšvihnout na šikmý beton můstku, Tomáš se snaží prodrat trnitým křovím, ale moc se mu to nedaří, dokonce padá do trnitých šlahounů.

Patřičně zmlácení se nacházíme tam, kde jsme byli ráno. Rázujeme silnicí, která se po chvíli mění ve čtyřproudou dálnici, vedro na padnutí. Po třech hodinách pochodu jsme na konci sil, ale naštěstí i protivné silnice. Ta zahýbá doprava, nás proud řeky zavádí na klidnou vedlejší cestu vlevo. Jsme v městečku Clerval, krásném a elegantním. Vyčerpaně odpočíváme na schodech jednoho z domů. Městečko je skutečně půvabné, Francie má jedinečné kouzlo, kterému budeme propadat stále více.

779 Clerval

Konečně jsme zase schopni chůze. Kostel je otevřený, jdeme se podívat dovnitř. Potkáváme v něm kněze připraveného sloužit mši, ale když spatří poutníky, sdělí několika shromážděným780 farar v Clervalu farníkům, ať počkají a věnuje se nám. Razítko má doma, kam nás zve. Bydlí v jednom z těch domů, co se nám tolik líbí. Vybavení domu je velice prosté a staré, připomíná interiéry chalup v Čechách. Místnosti dominují veliká kamna na uhlí. Zatímco hledá razítko, nalévá nám skleničku vína. Po horkém dni a únavném pochodu na víno nemáme příliš chuť, ale je tak laskavý, že pozvání nelze odmítnout. Musí se rychle vrátit do kostela, takže se loučíme a jdeme dál svou cestou. Setkání s ním nás velmi potěšilo, bylo bezprostřední a právě takové, jaké patří k pouti.

Tomáš se po horkém dni necítí dobře, bolí ho hlava, zřejmě na silnici dostal úpal. Chladíme se785 vecer v udoli Doubs v řece Doubs, ale je jasné, že brzy musíme najít místo na spaní. Procházíme malými vesnicemi s kamennými budovami, které působí dojmem, že tu stojí celé věky. Krajina je nádherná, klidná, tichá. Turisté se na tato místa zřejmě nehrnou, dávají přednost pobytu na přeplněných plážích, díky tomu máme celou tu krásu nerušeně pro sebe. Nikdo zde nestaví „psí boudy“, jak jsme začali říkat novostavbám. Domy nejsou odděleny od cest ploty, je možné pohladit starý kámen. V noci nad hlavou svítí úplněk, krajina má podivuhodný stříbrný lesk.

Pokračujeme zapomenutým krajem řeky Doubs. Z lesů v okolních kopcích prosvítají bílé skály, vesnice pamatují středověk, stavení jsou z opracovaného kamene a obrostlé popínavými rostlinami. Z jednoho otevřeného okna se řine ven celá záplav těchto popínavek. Na prodej se796 12.stoleti na prodej nabízí dům z 12.století, hledím na něj s úžasem. Tímto údolím jistě chodili středověcí poutníci stejně jako nyní my a tento dům tady již stál. Ani trochu neodpovídá představě o středověkém bydlení v primitivních chýších, jeho okna prozrazují pečlivou kamenickou práci. Nikoli poprvé ve Francii cítím, že na takovém místě bych rád žil, bohužel po celé budově se táhnou hluboké praskliny ve zdivu. Francie má takových domů asi hodně, když si může dovolit nechat je rozpadnout nebo možná dům patří majitelům, kterým jejich bankovní konto neumožňuje zaplatit více než plastovou ceduli: Vstup zakázán. Je mi to líto i dnes, když se dívám na fotografii.

787 rano v Doubsu

795 prsi prsi 2

Celý den se ubíráme pustými okreskami, občas sprchne, alespoň se dobře dýchá. Navečer si vybíráme místo k přespání pod střechou kabin u fotbalového hřiště. Vzadu za budovou je kohoutek s tekoucí vodou, veliký luxus. Nechávám si boty venku před stanem, aby vyvětraly, ale v noci přichází bouřka a ráno v nich mám louže vody.

Šok z dokonale promáčených bot mi vydrží celé ráno. Tomáš mě častuje poučkami z tábornických pravidel, jež velí, dávat si všechny věci do stanu. Na obloze se převalují šedivá mračna, v mokrých botech je zima a přemítám, proč jsem místo poutě raději nejel do Thajska. Navíc dnes je neděle a to znamená žádná snídaně. Pokud se chceme najíst, musíme počkat až do Besanconu.

Před polednem na nás ve vesnici zavolá zpoza plotu starý Francouz, odkud a kam jdeme. Když804 znam Prahu 4 se dozví, že jsme Češi, celý se rozzáří a zve nás dovnitř. Po válce žil s českou manželkou v Praze, pamatuje si i několik českých slov, ale manželství jim nevyšlo, protože starý pán příliš holdoval alkoholu. Pohostil nás českou Plzní a ukázal černobílé fotografie ze Staroměstského náměstí. Musíme pokračovat, takže poděkujeme a po chvíli se rozloučíme. Jsme již za vesnicí, když za námi vyběhl a mával, ať se ještě vrátíme. Požádal nás, ať po návratu do Prahy navštívíme jeho bývalou ženou, že by jí rád nechal pozdravovat. Jsme ze žádosti rozpačití, ale řešení se našlo. Starý muž napsal několik vět na pohled, který jsem našel v batohu a připojil i adresu, kterou si pamatoval.

Krajina i vesnice působí jako nezasažené dotykem času. Tady má moderní poutník pocit, že za další zatáčkou může dojít jinou skupinu středověkých cestovatelů s holemi v rukou a nijak by ho to nepřekvapilo. Lidská sídla jsou od lesů přirozeně oddělena pruhem polí a luk, kamenné zdi a domy v jednotném stylu nenarušují moderní „psí boudy“ se satelity a plastovými židlemi obehnané drátěným plotem. Člověk se rád zastaví a s radostí hledí na scenerii kolem sebe.

Poznání sedmnácté: Francie a Francouzi mají jedinečný styl. Vyrůstá z elegance krajiny, vesnic a měst bez hradby katalogových domků, i když ty samozřejmě existují i zde.

Koupeme se před vstupem do města Besancon na dohled od masivní pevnosti, která hlídá město ze strategické pozice na skále nad řekou. Besancon vyrostl podobně jako Český Krumlov v záhybu řeky, v její kličce se nachází staré město, kam jsme nyní dorazili. Konečně jsme na místě, které odpovídá představám o městě. Po ulicích se procházejí lidé, malé obchody mají i přes sobotní odpoledne otevřeno a my se rozhodujeme pro hotel, ať si města a civilizace po dlouhé době užijeme. Kupodivu hned v prvním hotelu ve starém centru nás ubytovali i se psem a to za 30 euro pro všechny tři. Z hotelového pokoje se nabízí výhled na střechy, dvorky a stará schodiště přesně ve stylu Dumasových příběhů o mušketýrech.817 Besancon 6

Besancon je moc hezké město. Tvoří jej budovy postavené z mohutných kvádrů, které mu tak dodávají na puncu důstojnosti a slávy. Ten dojem umocňuje nábřeží z dlouhé řady domů s821 Besancon 10 podloubím jako kamenná hráz nad řekou. Večer se jdeme podívat na hrad, jíme kebab a je nám dobře. Dokonce stihneme vyprat oblečení, odpočinout si a vůbec se zcivilizovat. Z pohledů v trafice se dozvím, že se zde narodil Victor Hugo.

Je neděle, po sbalení utíkám na mši, ale stíhám jen závěr. Alespoň mám razítko. Mapa města tvrdí, že v centru je špitál svatého Jakuba. Už dlouho jsem Jakuba neviděl, chybí mi, takže chci nemocnici najít. Posléze se to podaří a není třeba litovat času stráveného hledáním. Špitál byl skutečně postaven na pomoc poutníkům, od té doby pochopitelně prošel velkými změnami, ale stále plní své poslání jako místo pro lidi v nemoci. Historické informace čtu z pamětní tabule před vchodem do nemocnice. Mám takovou radost ze setkání s poutnickým světem, který je už takovou dobu i mým světem, že chci zajít dovnitř a pozdravit a třeba i získat místní razítko. Na vrátnici však sedí mladý asiat, který vůbec netuší, co si o tom má myslet. Nakonec ze situace vyklouzne odkazem na mluvčí nemocnice. Sedíme před její kanceláří, úřední hodiny má až pozdě odpoledne a mě dochází, že pocit sounáležitosti s historií této budovy, která vyrostla pro poutníky, je sice hezký, ale na návštěvu hradu už dnes lidé také nejezdí na koních nýbrž v autech.

Poznání osmnácté: kráčím ve stopách předchůdců, jenže doba se změnila. Můžeme pohodlně zaplatit kartou, na druhou stranu původní poutnická zařízení a služby se staly minulostí.

Už několikátý den v řadě prší. Šťastně unikáme nočnímu dešti přespáním v hotelu, nyní nás čeká834 uz zase prsi zase pár nocí pod širým nebem. Doufáme jako ostatně každý den, že teď už dojdeme do rozpálené Francie, kde je horko jako v Limoges. Věta o horku jako v Limoges pochází z filmu s J.P.Belmondem, který kdysi viděl Tomáš. Díky ní se Limoges stává pro nás jakýmsi rájem, kde se v srpnu určitě nenosí pláštěnky.

Musíme se rozhodnout kudy dál. Tomáš by pokračoval v chůzi po břehu řeky, já už bych uvítal změnu prostředí. Přemýšlím celý den po odchodu z Besancon. Tomáš chápe, že se jedná o moji pouť, na které je po určitý čas účastníkem a říká, že rozhodnutí náleží mě. Večer volím odchod od řeky a cestu do kopců. Obě varianty nabízejí plusy i mínusy. Cesta podél řeky je jistá, nenáročná, s možností koupání, jenže z Doubs se stává až příliš velká řeka s dopravou, její romantické kouzlo ustupuje zástavbě a teče do nudné nížiny. Změna je dobrá, potřebná, navíc už zítra dorazíme k jiné řece. Loučíme se tedy s řekou Doubs, která nám dělala průvodce více jak týden a ostrým nočním pochodem, neboť konečně přestalo pršet, vyrážíme jižním směrem. Ujdeme pořádný kus cesty, než ve vesnici v kopcích spatříme rozestavěný dům. Na jeho zametené terase z betonu se pod střechou krásně usíná, když okolo ševelí déšť, který na nás nemůže.

Vstáváme brzy, nechceme, aby nás vyháněli dělníci ze stavby domu, ale naše obavy jsou835 krasny venkov zbytečné, nikdo sem pracovat nepřichází. Cítím se v kopcích skvěle, mám dobrou náladu. Dole u řeky už to začínalo být příliš moderní, tady se čas zpomalil. V téměř každé vesničce po cestě je středověký hrad nebo tvrz, kromě silnic z asfaltu a TV antén na střechách se ve zdejší krajině od839 pesi Holandani té doby nezměnilo snad nic. V jedné vesnici potkáváme první pěší cestovatele, jedná se o dvojici z Holandska, který zde chůzí tráví svoji dovolenou. Během balení cigaret si vyprávíme o zkušenostech a smějeme se, jak jsou podobné. Muž tvrdí, že základem putování je jídlo, počasí a střecha. Nenesou stan, doporučují nám ubytování v Gites, že se jedná o levné spaní v domácnostech po celém venkově.

Je pondělí, před námi zbývá pouhých 10 km do většího městečka, kde se najíme. Už známe místní systém a přivykáme si na Francii, byla to jen otázka času. Městečkem protéká řeka Loue, která nám alespoň jeden den ukáže cestu. Konečně před supermarketem, jenže zrada, zaměstnanci zahajují dvouhodinovou přestávku na oběd od 12 do 14 hodin a je přesně 12:05. Nezbývá, než čekat dvě hodiny v městečku, na břehu řeky a nakonec před vchodem do obchodu.

Konečně nakoupíme, u řeky znovu zamáváme známým Holanďanům a můžeme pokračovat dál.841 kravy 2 Za městem žene honák krav své pomalé stádo po silnici na pastvu stejně, jako to dělali jeho předkové, auta se musí krávám přizpůsobit. Krávě se v této zemi dostalo výsadního postavení. Obrovské území Francie je obehnáno plotem, za kterým se volně pasou stáda krav. Zbytek země je pravděpodobně osázen vinicemi.

Jako správní poutníci spíme před vchodem do kostela, nikomu z nás nepřekáží hřbitov v těsném sousedství. Mrtvé nerušíme a oni nechali na pokoji nás.

Dopoledne po několika dnech vysvitlo slunce. Radujeme se z toho jako malé děti na koupališti. Opouštíme silničky ve prospěch riskantní cesty přes kopce a lesy a naše volba se vyplácí. Chůze843 pesinky lesním tichem přináší ohromnou úlevu, na prosluněných paloucích můžeme odpočívat a usušit mokré věci. Odpoledne jsme v lázeňském městečku Salins les Bains. Střídáme se v čekání před supermarketem, k Tomášovi přiběhla malá holčička s mincí v hodnotě 2 euro, které jí dala maminka pro chudáka vandráka. Kapučína ji však vyštěkala zpátky do auta. Jsme tak uchráněni před statusem žebráků. Salins les Bains nás okouzlilo, má charakter starořímských lázní a pili jsme zde nejlepší kávu se skutečnou smetanou, kterou přinesla krásná barmanka. Další z těch míst, kam bych se zase rád vrátil a kdo ví, nic není nemožné.

847 Salins les Bains 3

Ráz Francie stále více odpovídá našim představám. Nevysoké, ale značně strmé svahy končí850 Salins les Bains 6 bílou skálou s ruinou hradu na vrcholu. Úpatí porostlá vinnou révou a v úzkém údolí se skrývají překrásné vesnice a malá městečka. Na svěže zelených stráních se pasou stáda krav, život zde plyne poklidně, neuspěchaně. Cesta vede přes kopce, na východě občas zahlédneme stále vyšší vrcholky zvedající se do švýcarských Alp, na západě někdy spatříme nekonečnou rovinu s řekou Saonou. Nechce se mi do nížiny, dávám přednost chůzi v horách s pocitem svobody a rozhledem.

862 poutnici

Večer však sestupujeme z kopců k jejich úpatí, kde začíná nížina. Navštívíme městečko Arbois,864 Arbois 1 ráno potřebujeme koupit jídlo. I v noci lze poznat, že městečko nás mile překvapí. Na náměstí vlají pestrobarevné vlaječky, nacházíme památník Luise Pasteura, který se zde narodil plus mnoho připomínek silné vinařské tradice. Ze zámečku vzniklo muzeum vinařství a v jeho malé vinici s ukázkami odrůd vinné révy se ukládáme ke spánku na čistém plácku betonu.

Ráno podruhé procházíme ulicemi, když vtom zahlédnu na jednom z domů kachlík se znakem žluté mušle. Tak dlouho jsem se s ní nesetkal,863 jakubska musle Tomáš ji vůbec nezná. Možná tudy vede svatojakubská cesta, ani o tom nevíme. Bohužel o tom nevědí ani na turistickém úřadě. Dokonce mi nevěří, že něco takového ve městě existuje. Neváhám, dům nafotím a během chvilky jsem zpátky s jasným důkazem, ale není to nic platné, žádná svatojakubská cesta tudy neprochází. Snad si nějaký poutník po návratu dal na dům symbol poutě jako připomínku. Máme smůlu, ale přesto se cítíme povzbuzeni.

Opět stoupáme do kopců. Z výšin se nabízí parádní výhled na širokou nížinu, kterou jednou883 Poligny 16 musíme na naší cestě přejít. Zatím na to nemyslím, tady nahoře vane tak čerstvý vzduch. Je tu odpoledne, s ním další půvabné městečko s názvem Poligny. Líbí se mi, že neprocházíme žádným předměstím, ale sotva sejdeme z kopců, hned jsme v uličkách starého centra. Okna jsou přiklopena okenicemi, celé město v poledním slunci odpočívá a spí. Největší horko přečkáme v kostele, objevuji sochu Jakuba, barevné vitráže zobrazují průvod s relikviemi. Před kostelem je kašna s pramenem, ale o koupání nemáme zájem, voda je smaragdově zelená. Na kašně visí cedule s vysvětlením příčiny barvy pramene, ale protože je pouze ve francouzštině,882 Poligny 15 důvod nám zůstává záhadou. V kavárně na náměstí si dáme kávu a z vedlejší pekárny croissanty. Před supermarketem potkáváme mladého Poláka, který asi půl roku jezdí stopem po Francii a hledá brigády. Moc se mu to nedaří, vlastně pouze přežívá z darů různých charit. Ale věnuje nám trochu jídla, které ukradl v supermarketu a je přátelský, asi hodinu si ve stínu povídáme.

K večeru nás čeká jedno z nejhezčích překvapení po cestě. Zrovna když přemýšlíme, kam se na noc uložit, otevřel se skvělý výhled na hluboké údolí pod námi. Zcela nečekaně stojíme ve staré vesnici, která je jako vlaštovčí hnízdo nalepená nad okrajem skály. Kamenné zídky podpírají domky před pádem do propasti. Stavíme stan přímo na vyhlídce, ve vesnici teče pitná voda a jsou zde i otevřené veřejné WC, zkrátka luxus. Ráno nás probouzí slunce. Nemůžeme se dost vynadívat na tu krásu kolem, tohle místo nám zůstane v srdci hluboce zapsané.

894 spani s vyhledem 8

Musíme však jít dál. Sestupujeme vinicemi do města Voiteur na snídani. Slunce překryl mrak a obloha neslibuje nic dobrého pro pěší cestovatele. Jen co vyjdeme z města, déšť nás pěkně prožene vinicí, než doběhneme do úkrytu pod strom. Celý den si s námi počasí pohrává. Když chvíli neprší, opouštíme provizorní přístřeší a jen se ocitneme bez ochrany, ihned nás déšť promáčí. Odpoledne už další cestu vzdáváme. Ubytujeme se ve městě před námi. Crčí z nás voda, když konečně nacházíme cenově ucházející hotel v centru města Lons-le Saunier. Pokoj je levný, slušný, zato hotel působí jako kulisa pro detektivku. Při nákupu v obchodě Tomáš rozlil mléko, ale Kapučína ho zachrání a celou tu louži vylíže. O prohlídku města pak už nestojím a jdu rovnou spát.

902 Lons-le Saunier

Ráno v TV slibují slunečné dny, po kolikáté už. Tomáš potřebuje na internetu vyhledat spojení zpět do Prahy, sehnal přes spolujízdu místo v autobuse z Lyonu. Za týden mám narozeniny, ty spolu ještě oslavíme a pak se rozloučíme. Na druhé straně nížiny se nachází Cluny, významné město pro křesťanskou kulturu Evropy. Na přelomu tisíciletí se odtud šířily reformní myšlenky, navíc zdejší mniši hráli zásadní roli v budování cesty do Santiaga. Takové místo chci spatřit a mám radost, že zrovna tam budu na své 30. narozeniny.

Kráčíme po okresních silničkách, jen občas projede auto, takže můžeme jít zcela volně a922 potok v nizine Saony nerušeně. Máme dobrou rychlost, doslova hltáme kilometry, aniž by nás chůze příliš namáhala. Rovina tady v nížině je bez překážek. Výjimečně míjíme pěkné venkovské stavení obrostlé břečťanem, jinak jen stejně vypadající vesnice s identickými domečky, které mají na malé zahradě umělohmotné prolézačky pro děti a u garáže Peugota. I to je důvod, proč toho dne necháme značnou část nížiny za sebou. Jak padla noc, usínáme pod střechou venkovního stání pro auta přilepeného k „psí boudě“.920 duha 1

Brzy ráno nás probouzí majitelka, která v domě provozuje kadeřnictví. Pozdravíme, rychle balíme a jdeme pryč. Ve městečku je hotel, kde si můžeme dát kávu i opláchnout obličej. Obchod má také otevřeno, ale vybrat si z nabídky něco jiného než suchou bagetu představuje vyhození peněz. Tomáš tomu dává šanci a kupuje něco, co na obalu vypadá skoro jako kobliha. Ve skutečnosti se jedná o nepoživatelně drobivou kouli, kterou odmítla i Kapučína. Podivná kobliha končí v koši, když jsme se nad ní dobře pobavili.

Protože nás svírá hlad, skláníme se nad mapu. Západním směrem je městečko, které slibuje supermarket. Vydáme se tam, ale nacházíme jen malý koloniál.919 ferme 4

Poznání devatenácté: existují pouze dvě možnosti při nákupu jídla. Můžete nakoupit v obřím supermarketu, kde nákup jedné bagety, sýra, rajčat a džusu zabere hodinu, ale je to levné a máte výběr. Nebo to samé bez výběru pořídíte během deseti minut za vyšší ceny v malém obchodě.

Poznání dvacáté: předpověď počasí je vědní obor, jehož výroky mají platnost srovnatelnou s hádáním ze skleněné koule. Přiznávám, že při každé příležitosti jsem studoval předpověďpočasí se stoprocentním soustředěním v novinách i v TV v kavárnách. Několika měsíců konfrontace reality s obsahem publikovaného textu „rosničkářů“ potvrdilo nulovou hodnotu jejich prognóz. Vždy je nutné za konec jejich předpovědi dosadit „možná tomu tak bude, ale možná, že ne“.

910 kun, osel, lama 5

Má být hezky slunečno, ale místo toho stojíme pod pláštěnkama v lese a čekáme, až déšť přejde. Konec srpna a za celou dobu se nestalo, že by následovalo několik dnů hezkého počasí bez hrozby deště po sobě. Buď mám smůlu na zvláštní léto nebo tomu tak bývá vždy, jenom si toho nikdy tolik nevšímám.

K večeru zůstala téměř celá nížina za námi. Středověkou vesnici Romenay jen projdeme, v tuhle hodinu už je stejně všechno zavřené a za vesnicí u prvního rybníka uhneme ze silničky na pěkný plácek na posečeném trávníku.

Trávník byl posečený, protože patří k domu, jehož majitel nás za svítání přišel zkontrolovat. Místní zemědělec, kterému ostatně nijak nevadíme, má pouze obavy, ať mu třeba nezapálíme seno ve stodole. Čaj si proto vaříme až na břehu rybníka. Kolem se válí mlha, že není vidět na pár metrů před sebe.

Mlha vydržela do pozdního dopoledne, ale když se rozptýlila, objeví se nad hlavou modré nebe. Následující týden je ve znamení takového horka a slunce, jako by nám chtěl vynahradit dosavadní léto a Tomášovi darovat na posledních pár dní přesně to, po čem tolik prahne.934 odpocinek u Saony 1

Odpoledne jsme na břehu řeky Saone, po třech dnech skončila cesta nížinou. Saone je plná933 Saona zelených chluh, ale to nám nijak nepřekáží, vykoupali jsme se parádně. V mírném a hřejivém slunci uvolněně stoupáme do kopců s vinicemi, táhnoucích se na všechny strany. Kraj Bourgogne moji představu o kraji vína plně naplnil. Do Cluny chceme dojít až další den, takže nikam nespěcháme a hezky si vychutnáváme krásný den. Cestou se k nám připojilo bláznivé štěně setra, které několikrát téměř končí pod koly aut. Kapučína je na vodítku, ale štěně si pobíhá podle libosti. Naštěstí nás po chvíli dojel automobil, jehož řidič se omluvil, že se jedná o psa jeho bratra, kterému utekl.

936 vinice Bourgogne

Noc strávíme v altánku vedle rybářského rybníka, kde už za úsvitu stojí řada tichých bláznů s pruty v rukou. Okolí je v dobrém smyslu poznamenáno stavební aktivitou clunianských mnichů, románské kostelíky vykukují takřka z každé vesnice obklopené vinicemi. Musíme937 romansky kostelik překonat hřeben kopce asi tak kolem 600mnm, což zabralo celé dopoledne. Za odměnu se před námi objevilo městečko Cluny.

Cluny vzniklo v 10.století jako klášter řádu benediktínů a brzy získalo na evropském významu. Jeho schopní opati vytvořili v roztříštěné Evropě fungující síť s cílem podpořit papežství a zreformovat stagnující křesťanský spirit kontinentu. Místní knihovna patřila ve své době k nejrozsáhlejším a dokud se nepřestavěl chrám sv.Petra v Římě v 16.století, byl chrám v Cluny největší stavbou Evropy.

Dnes jsou slavné dny opatství minulostí a Cluny působí jako ospalé muzeum. Zádumčivý dojem podporuje i fakt, že slavný chrám rozebrali po Francouské revoluci na stavební kámen. Je velmi pravděpodobné, že mnohé z okolních chlévů mají v základech posvěcené zdivo bývalé nádhery. Přesto si Cluny uchovalo své kouzlo, které dýchá z kamenných uliček a mnoha kostelů.961 Cluny 13

Kromě radosti pro zrak a duši tu začíná i jedna963 Cluny 15 větev svatojakubské stezky. To není překvapení, protože města Santiago de Compostela a Cluny byly v minulosti propojeny doslova jako pupeční šňůrou. Jedno bez druhého by nevyrostlo do takové velikosti. Španělští králové velkoryse přispívali muslimským zlatem na výstavbu opatství a místní mniši odcházeli sloužit poutníkům na Camino a široce propagovali pouť ke hrobu apoštola Jakuba.

Bereme si pokoj v bývalé venkovské rezidenci, z níž se dnes stala ubytovna s velkým parkem. Recepční nám poskytla mapku trasy svatojakubské cesty, k níž připojila i inzertní brožurku s informacemi, že za 500 euro vás místní průvodce povodí čtyři dny po značené cestě. Za ty peníze se vám bude věnovat a vyprávět historky. Natřikrát za tu cenu se s průvodcem dostanete až do Le Puy.952 Cluny 4

Třebaže mě narozeniny čekají až za dva dny, užít si je hodlám tady. Kupujeme proto láhev vodky a Tomáš pro tu příležitost k nákupu přihodí krabičku Gitanes. Strhávání folie z jejich obalu na schodech k dnes neexistující katedrále zní jako slavnostní otevírání dárku. Pak kouříme ty krásné bílé cigarety, popíjíme a těšíme se z podvečerního slunce v kulisách kdysi slavného města, které vůbec neztratilo punc výjimečnosti, jako se skutečně významným místům nestává.

957 Cluny 9

Druhý den nám dali razítko na turistickém úřadě a my se vydali po značené le Chemin de Saint Jacques. Velkou změnu znamená nutnost sledovat cestu a její značení. Němci pochopili mušli jako ukazatel, takže její zobáček na rozcestí vždy ukazuje potřebný směr. Ve Francii mušle slouží čistě jako znamení, že tudy Camino vede, ale nevypovídá nic o tom, kam zahýbá. Ohromně se nám však ulevilo, že kráčíme po polních a lesních cestách, kde se mi znovu vrací ten pocit „živé973 vyhled ze hrebene 1 historie“. Přesně tudy stejně jako my šli dávní poutníci a mniši na dalekou cestu do hornaté Galicie. Slunce pražilo, krajina se prudce zvedala, z nějakého důvodu mě na chodidlech po dlouhé době potrápily puchýře.

Poznání dvacáté první: nevýhodou současného poutníka je fakt, že původní cesty bývají přelity asfaltem a jezdí po nich auta. Značená stezka proto vede přes kopce a náročnější terén mimo frekventované silnice.

Tady tomu není jinak. Namísto cesty údolím přes vesnice se ubíráme pustinou bez kontaktu se životem dole. Značka nás vyvádí na vrchol hřebene, odkud zeshora zahlédneme modrou hladinu velikého rybníka, kde se v tom rozpáleném dni nadšeně koupají lidé a který leží nedaleko silnice. Není možné mít všechno. Na konci dne se tak alespoň zchladíme pod pumpou v městečku, kde nám mladá dívka na turistickém úřadě dala razítko.

Poznání dvacáté druhé: místo návštěv na farách a rozhovorem s faráři se ve Francii získávají razítka na turistických úřadech a Gitech.

Podruhé a naposledy za pouť se musím vrátit pro hůl, kterou zůstala zapomenuta u pumpy opřená o zeď. Štěstí mi přálo, už ji v rukou držela skupina dětí. Štěstí, že jsem hůl cestou zapomněl pouze dvakrát. Nikdy na dlouho, brzy mi cosi důležitého chybělo, jako bych postrádal část těla.978 loznice

Značka nám ještě navečer přichystala „opičí dráhu“, jak to nazval Tomáš. Protáhla nás kozími stezkami po prudkých svazích, ale zároveň i přihrála do cesty další z krásných míst na přespání. Na samotě zde stojí prázdný statek, který si zřejmě někdo upravuje jako letní sídlo. Vlastní dům je zamčený, hospodářská budova ale má nově udělanou podlahu na budoucí patro. Z patra je možné lít vodu z kýble jako v improvizované sprše, zároveň nám patro poslouží jako fantastické místo na přespání. S výhledem do vzdáleného kraje nás obklopovala teplá noc, ve které hvězdy nad námi září jako v pohádce. Tomáš říká, že kdyby nenastupoval na doktorandské studium, chtěl by pokračovat dál. Nedivím se, i přes všechno nepohodlí je tahle cesta úžasným zážitkem přinášejícím nečekaná překvapení, tolik toho ještě uvidím a zažiji.977 poutnik Connery

S ránem se objeví před domem první poutník, kterého jsme potkali, 73letý francouzský chodec. Má hůl, batůžek, bílé vlasy, na krku zavěšenou mapu. Chvíli si povídáme, jak nám jenom jeho angličtina dovolí, což doprovází vysvětlením, že je Francouz, tak mluví francouzsky. Do Santiaga jde kvůli víře a sám. Před dvaceti lety byl pěšky v Římě, do Jeruzaléma si loni pomohl letadlem.

Setkání mě nadchlo, poutník, víra a sám. Takový přístup k pouti chápu, tomu rozumím. Uklidíme po sobě místo, což je velice snadné, stačí srolovat karimatky a dát spacáky do batohů a vyrážíme vzhůru do kopců ve vzrušené náladě, vždyť už nejsme sami. Pohybujeme se v obrovském soukolí historie, stejným směrem jako my jdou lidé před námi a možná se někdo vydává na dobrodružství z místa, kterým jsme již prošli.

Nacházíme se poměrně vysoko, kolem roste více kleť než stromy. Slunce praží, jako by si chtělo985 kosodrevina 1 vynahradit upršené léto. Ve vesnici s báječným názvem Saint Jacques de Arréts988 Saint Jacques de Arretes 1 noříme hlavu do proudu studené vody, pomáhá to však jen na chvilku. O kus dál se koupu v potoce vedle silnice, nedá se nic dělat, panuje takové horko. Ve zdejší krajině buď stoupáme dlouho do kopce nebo naopak klesáme. Večer usneme na rozcestí u průsmyku pod místní nejvyšší horou St.Rigaux.

Další den vystupujeme na St.Rigaux 1012mnm. Není to tak zlé, jenom cesta nás vodí všelijak po svahu hory. Procházíme kolem Pramene poutníků, což je pramínek1005 pramen poutniku vody obklopený spoustou křížů vytvořených improvizovaně z proutí a klacků. Na vrcholku je rozhledna, pořádná a bytelná. Vylézáme až do posledního patra, kde si konečně odpočineme. Visí zde kulatá tabule se směrem a rozepsanými vzdálenostmi známých měst. Nacházíme Prahu i Santiago de Compostela. Vzdušnou čarou jsou odtud blíž, než bych myslel, ale stejně pořád hodně daleko – Praha 853, Santiago 1104km. Při sestupu z hory rezignujeme na značku mušle, raději jdeme přímo do vesnice, kde čekáme na otevření obchodu. Po jídle nastává správná chvíle na nezbytnou kávu. Nesedíme v kavárně dlouho, když sem přichází náš známý ze včerejška. Francouzský poutník v odpoledním horku už nevypadá jako Sean Connery. Zdravíme se a on si k nám přisedá s poznámkou, že dnes je úplně mrtvý. Ukazuje nám svoji poutní knihu, credencial, má zatím jedno razítko z Cluny. Protože bydlí po cestě v Montbrison, těší se na odpočinek, který jej tam čeká za pár dnů. To mu závidím i přeji.1016 s credencialem 1 Mít možnost se na pár dní zastavit, spát na jednom místě a protáhnout si pořádně záda namožená od batohu, neváhal bych. Zve nás na limonádu a říká o sobě, že je už starý, ale za to může horký den a náročný terén, ani my nevypadáme jako z reklamy na živou vodu.

Procházíme strmou krajinou zhruba 600 – 700 mnm, střídá se pouze stoupání s klesáním. Má to své kouzlo, nečekané výhledy do krajiny, malé vesnice. Navečer dlouze scházíme z kopců do Chauffailles, zlenivělého městečka s jižanskou atmosférou, kde stavíme stan na zahradě školy umění.

Ráno kolem proudí děti do budovy, brzy slyšíme stále dokola opakovaný hudební motiv. Mám narozeniny, tak to beru jako hudební pozdrav. V pekařství si dělám radost výbornou snídaní, ale1019 na kave víc to neprožívám, oslavu už jsem si užil v Cluny. Kopce se tyčí za zády, tady je krajina zemědělská. Ve vesnici obsypané květinami, že z toho oči přecházejí, popíjíme kávu a čekáme, až polední horko trochu opadne. Je to lepší, ale stejně se vrháme do vody v širokém potoce, to je slast.

Další kafe si dopřáváme v Charlie, výstavním městě jak jinak než plném památek. Razítko získám1022 zapad slunce nad Loira na turistickém úřadě, kde se mi omlouvají, že mají jen takové nenápadité, ale že příští rok jistojistě budou mít hezčí. Zbývá pár kilometrů, zapadá slunce a za hodinu jsme došli k Loiře. Tady Tomáš končí s cestou a já budu pokračovat druhý den sám. Za Loirou vybíráme pěkné místo k přespání u plavebního kanálu, ve kterém se Tomáš ještě v noci koupe, ale já mám z tmavé vody s rostlinami v noci strach, takže si radost z koupání odpustím až na ráno.

Ráno se loučím s Tomášem, odchází stopovat do Roanny, respektive do Lyonu, kde o půlnoci nasedne do autobusu směr Praha. Rozloučení je naštěstí rychlé, oba bychom rádi společně pokračovali dál, ale samozřejmě víme od začátku, že se Tomáš musí vrátit. Společné tři týdny a 700 km jsme si dobře užili, takže není důvod ke smutku.

1024 Tomas odchazi 1

Přesto se cítím všelijak, když Tomáš zmizel za mostem nad kanálem. Najednou jsem opět na všechno sám. Ještě že mám vedle sebe Kapučínu, která se pořád stejně bláznivě honí za klacky a vypadá šťastně, takže žádné stesky ani strachy. Za pár dnů mě čeká setkání s Tarou, mám před sebou velký kus cesty a musím každý den hodně ujít, abych dorazil do Le Puy v dohodnutý den.

Jdeme s Kapučínou podél kanálu, který nás přivádí do centra Roanny. Slunce doslova pálí, je pořádné jižanské horko, v supermarketu kupuji hlavně pití. Roanna mi připadá jako živé město,1027 Roanna 2 na ulicích se odpoledne promenují lidé, kteří se vrátili v září do práce a škol. Katedrála je bohužel nepřístupná kvůli rekonstrukci. Razítko dostanu na turistickém úřadě, musím do internetové kavárny kvůli upřesnění srazu s Tarou a rozhodně si vypít kafe, abych v přívětivé kavárně vydýchal představu příštích dnů bez přátelské společnosti. Když jsem všechno obstaral, pozoruji z kavárny proud lidí na ulici při rozhodování, kudy dál. Kupuji podrobné mapy, takže můžu zvolit cestu, která bude nejrychlejší. Půjdu nejprve podél Loiry, pak se vydám do hor Central Massif, abych se před Le Puy s Loirou znovu shledal. Za pět dnů se tam musím dostat, vzdálenost odhaduji na 200 km, jen doufám, že ne víc. I tak to je hodně, budu mít, co dělat, abych to včas stihnul. Denní vzdálenost nesmí klesnout pod 40 km ani jediný z následujích dnů.

Když jsem sklidil mapy, mám jasný cíl. Půjdu co nejvíc, půjdu i v noci a dorazím přesně v domluvený den.

Horko přestalo být úmorné, když odcházíme z města proti proudu Loiry. Na březích řeky často míjím cedule s varováním, že koupáním dotyčný člověk riskuje život kvůli možnosti náhlého rozvodnění. Loira má málo vody, představoval jsem si ji mohutnější. Pak mi dojde, že vodu zadržuje hráz přehrady, ke které se blížím. Pod mostem na kamínkovém břehu dovádí děti, lidé se zde koupají. Neodolám, abych se k nim nepřipojil. Voda je poměrně teplá, i přesto se jedná o fantastické osvěžení. Malou silničkou těsně u vody docházím k přehradě, z níž tryská mohutný proud vody, kterou vypouští z vodní nádrže. Je to velká podívaná. Nad zpěněnou vodou přelétají rackové, mezi kapkami se chvěje duha. Funguje pouze jedna propusť, jaká divoká podívaná se asi nabízí, když jsou v provozu všechny. Určitě bych nechtěl stát dole, kdyby se stala katastrofa a přehrada se protrhla.

Stojím přímo pod hrází, jenže nahoru žádná cesta nevede. Než se otočit a nějakou oklikou se vracet, volím krkolomný šplh po svahu. Prodírám se ostružiním i pichláky, lepí se na mě pavučiny a když už jsem takřka nahoře, musím ještě na závěr vyšplhat po rozpadlé zdi. Batoh1039 klidna hladina nahoru naštěstí vyhodím, ale vyvádějící Kapučínu musím vzít do náruče a nebezpečně se škrábat na zídku. Konečně jsme nahoře, kde vládne nádherný klid. Procházíme kempem s bazénem, za vstupem už vidím širokou vodní plochu nádrže. Je to idylická scenerie, podvečerní slunce pozlacuje mírné kopce s nehybnou hladinou, které však chybí k běžné úrovni vcelku dost vody. Podle naplavenin soudím, že hladina se nachází alespoň o polovinu pod normálním stavem. Koupat se už nechci, voda má podivně zelenou barvu od řas, kterým se v prohřáté vodě zřejmě dobře daří.

1040 nad prehradou 1

Po jídle a odpočinku přecházíme hráz a chvíli stoupáme do kopců nad jezero. Snáší se teplý soumrak, Roanna se v dálce pod námi rozsvěcí spoustou světýlek. Vzduch intenzivně voní, tady už začíná opravdový jih. Zastavil řidič, jestli nechci svézt, ale odmítl jsem s poukazem na poutnictví nehledě na fakt, že jel opačným směrem. Za noci se jde přímo báječně, zvládáme velký kus cesty, než unaveni zalehneme na vrcholu kopce, který postrádá stromy a slouží jako pastvina. Tráva je zcela suchá, nemusím se obávat deště, navíc mám ze shora hezký výhled na mihotavá světla kraje v širém okolí.

 Při balení stanu se k nám připojuje toulavý pes, který nechápe, že ho sebou nemůžeme vzít. Doprovází nás docela dlouho, celou tu dobu musím vést Kapučínu na vodítku, jinak by oba psi1043 malo vody běhali přes silnici. Zbavuji se ho až před větší vesnicí, kde nacházím otevřenou kavárnu, přesně co ráno potřebuji. Po snídani pokračujeme dál podél řeky. Sešel jsem ke břehu a vykoupal se, ale moc se mi to nelíbí. Stojatá voda Loiry je příliš teplá a zelená, aby přinesla pocit osvěžení.

Panuje vedro na padnutí. Kapučína se vleče se svěšenou hlavu, vypadá, že každou chvíli odmítne capkat vedle mě. Po poledni dorážíme k hradu nad řekou. Je skutečně krásný, vypadá jako z pohádky. Na druhé straně silnice je otevřená restaurace, jdeme se tam zchladit. Místnost i terasu beze zbytku zaplnili obědvající lidé. Alespoň napouštím psovi misku s vodou, sám si leji studenou vodu na hlavu. Starší manželé1051 hrad nad rekou 6 u nedalekého stolku věnovali Kapučíně zbytky masa, dobře si pochutnala, ovšem já odmítám pozvání na skleničku vína. V takovém vedru bych pak daleko nedošel. I tak jsme museli o něco později zalézt do stínu borovic, protože rozpálená silnice se nedá v odpoledním žáru snést.

Ve stínu se chvíli prospíme, abychom pak s obnovenými silami pokračovali dál. Horko o něco polevilo, ale vzduch se ani nehne, země sálá teplem. Ve vesnici Saint Jodard na sebe s úlevou pouštím studenou vodu z kohoutku a sedám do stínu, kde si píši poznámky. Zabral jsem se do básničky, snažím se tak zachytit pár dojmů, když ke mně zcela bez postřehnutí přišla starší paní, která mi přinesla několik kousků domácí buchty. Sotva jí stačím poděkovat, už byla zase pryč. Její lidské gesto mě potěšilo i dojalo.1053 dostal jsem buchtu 2

Krajina znehybněla v poledním žáru

Ani mouchy nekrouží nad přejetými zvířaty

Řádová sestra spěchá náměstím, má skloněnou hlavu

A na zádech modrý batůžek s logem Köln 2005.

Starší manželé mě lámaně zvou na sklenici vína

Říkám merci a beru zavděk limonádu

V kamenných domech za stisknutými okenicemi

Se připravují místní slečny na večerní promenádu.

Z holých vršků, vlastně nijak zvlášť vysokých, sestupujeme k řece. Krajina připomíná okolí1057 CPC u Loira Slapské přehrady, jen stromů tu roste méně. Loirou proudí opravdu málo vody, v korytě jsou skaliska, které by za normálního stavu nebylo možné vidět, jak dokazuje hranice vegetace. Voda je kalná, Kapučína se koupe, spíše rochní v černém, mazlavém bahně, které hnusně páchne. Rychle jdeme od řeky pryč na druhou stranu.

V následující vesnici ze psa smývám nános bahna. Líbí se mi, že skoro v každém sídle fungují veřejné záchody, čisté, otevřené, zadarmo a s tekoucí vodou. V Německu jsem za zvlášnost považoval volně dostupné automaty na cigarety na ulicích, tady zase hojnost civilizovaných WC.1054 kriz u cesty

Z roklí, které Loira vyhloubila svými meandry, než je lidé zaplavili vodou přehrady, jsme v noci sešli do nížiny. Ženeme se stále přímo na jih, dokud nám stačí síly. Noc přečkáme na posečeném poli na dosah vesnice.

Poznání dvacáté třetí: chodit v noci po francouzské silnici je nebezpečné. Francouzi pěšky nikam nechodí, místní řidiči nejsou na chodce připraveni. Málokdo ztlumí světla a nikdo kvůli vám nezpomalí. Raději s Kapučínou ustupujeme do keřů, abychom měli jistotu, že se nám nic nestane.

Ráno se konečně rozhlížím, kam nás zavedl noční pochod. Kolem nás se prostírá nekonečná rovina. Nezbývá, než se zhluboka nadechnout a vyrazit dál. Včera jsem málem nevěřil, že stihnu dojít včas do Le Puy, naštěstí jsme v noci ušli solidní kus cesty. Dnes v tom musíme pokračovat. Alespoň není včerejší horko, spíš to vypadá na déšť. Než dojdu do města, skutečně se rozpršelo.1059 auta a krava Nákup v supermarketu se neobejde bez udivených a podezřívavých pohledů prodavaček, pozor je tu nějaký tulák. Náladu si spravím v útulné kavárně se starší barmankou, zřejmě majitelkou, která je perfektně upravená jako ze žurnálu. Zbytek dne kráčíme po silnici táhnoucí se rovinou. Kapučínu vedu na vodítku, nikdy předtím jsem neviděl tolik přejetých zvířat. Nevím, jestli je na vině rychlá jízda řidičů, kterým na rovině těžkne noha na plynu nebo množstvím divokých zvířat. Každopádně mnou pohled na rozbitá těla zvířat ošklivě otřásl, mám z něj noční můru.

Poznání dvacáté čtvrté: cílem cesty budiž dojít do Santiaga živý, zdravý, s Kapučínou. Jsem odpovědný za sebe i za ni, musím se postarat o bezpečnou pouť a návrat domů. Teprve pak bude moje putování úspěšné.

Přes mlhavý opar v dálce vyvstávají stále jasněji obrysy hor. Těším se tam, chůze po rovině mě moc nebaví, ale zároveň doufám, že bude vlídné počasí. Podle údajů v mapě sahají vrcholy těch hor kolem 1200 – 1400 metrů, to je jako v Krkonoších. Dost nerad bych šel v září bez vybavení a oblečení takovými horami za podzimního deště.1062 Sury le Comtal 2

Za městečkem Sury le Comtal, kde kromě žen v muslimských šátcích a jejich dětí nespatřím bílého Francouze, scházíme pod úpatím hor ze silničky. Hledám místo na spaní, nacházím je na břehu dalšího z plavebních kanálů, kterými je francouzská země doslova protkána. Zůstal ve mně divný pocit z pochodu po silnici mezi mrtvými zvířaty, počasí mi náladu nezlepšuje, když se před spaním silně rozprší. Je mi zima. Naslouchám bušení kapek na plátno stanu schoulený v provlhlém spacáku a nořím se do stále černějších myšlenek. Co když se v noci probudím roztřesený horečkou? Co pak budu dělat? Kapučína mi nepomůže, budu muset balit za deště stan a jít černou nocí někam. Ale kam? A když na někoho zazvoním, tak pokud vůbec uprostřed noci otevře vandrákovi, nedomluvím se bez francouzštiny. Dolehla na mě tíha samoty a opuštěnosti, pocit zmaru a nesmyslnosti této cesty. Co když usnu a déšť rozvodní kanál? Jak se dostaneme ze stanu? Proč jsem sebou bral na takovou cestu psa, který moji pouť nechápe a raději by nosil klacky v Čechách s jistotou bezpečí vlastního pelechu? Hrozně moc se mi zastesklo po společnosti blízkých lidí, po domově, zachvátil mě prudký strach, že se třeba nevrátím. Venku byla dávno tma, Kapučína se choulila do klubíčka v nohách spacáku, vítr s deštěm narážely a prohýbaly stěny stanu a já nemohl usnout. Za minulé dny jsem našlapal přes 90 km, bolelo mě tělo, ale spánek nepřicházel. Místo toho tonu v chmurných stavech, smýká mnou úzkost a strach. Přeji si, ať už nastane den, ať můžu jít dál, aby mi pohyb vyčistil mysl. Ale pořád je noc.

Z černoty v duši a úvah posedlých smrtí mě vysvobodí myšlenky na Boží přítomnost všude kolem. Tryská z nich jistota, že všechno je v pořádku a na svém místě, která mi pomohla vyvléknout se z tahu temnoty. Už za pár dnů mě čeká shledání s Tarou a je dost lidí, kteří mě mají rádi a já je, i přes nynější vzdálenost a tmu. Noc pokračovala dál, ale já už prošel temnou stezkou a strachem, konečně usínám.

Vstanu co nejdříve za úsvitu, rychle zabalím a jako se odchází z nemocnice, kde člověk překonal vážnou nemoc, z níž se uzdravil, bez lítosti opustím místo setkání s noční můrou. Stále prší, ale vím, že za chvíli dojdu do města. Tam nakoupím a dám si kafe někde v teple. Jak se na to jenom těším.

V kavárně musím opravit stále větší díru na ponču, které se roztrhlo. Přelepím pončo černou páskou, snad ještě chvíli vydrží. Předpověď počasí v TV hlásí setrvalý stav, takže stálý déšť. Přesně tak to vypadalo, když se vydávám po kávě na další cestu. Hned za městem začala silnice1063 stoupani do Central Massif stoupat, v pozvolných serpentýnách nás vynášela vzhůru. Přes mlhu a opar nebylo vidět do kraje, jen jsem si říkal, jaká paráda by to byla za slunečného počasí. Ráz krajiny mi připomínal slatiny na Šumavě, všude rostly jehličnany a hustý mech. Po patnácti kilometrech jsme nahoře, zhruba ve výšce 900 – 1000mnm. Cesta utekla kupodivu rychle, to mě povzbudilo. Občas dokonce i nepršelo, ale zrovna ve chvíli vstupu do městečka St. Bonnet se spustil takový liják, že se po ulicích divoce řítily přívaly vody. Schoval jsem se v turistickém úřadě, kde mi mojí přítomností obtěžovaná zaměstnankyně s nechutí obtiskla razítko. Ptám se na možnost přístupu na internet, protože v rohu stál počítač. Sice jsou připojeni na internet, ale nejprve si musím koupit telefonní kartu. Nevím k čemu telefonní kartu, když chci psát email, ale potřebuji napsat Taře, tak jsem o jednu požádal. To tady nejde, telefonní karty neprodáváme, ani nevím, kolik ta karta stojí či kde ji koupíte. O další kontakt se slečnou už pak nemám zájem stejně jako o místní záhadné připojení k internetu a raději se rozhoduji pro ještě jedno kafe. To mi dodalo energii, déšť polevil a postupně ustal, takže pokračujeme jen za vlhké mlhy.

 Ze St. Bonnet se držíme víceméně ve stálé výšce kolem 1000mnm, auta tu jsou řídkým jevem stejně jako lidé. Krajina tady nahoře je nádherná, na zplihlých stromech visí scvrklá jablka, opodál samoty s divokými psy. Připadám si jako v rumunských horách. Takovou Francii neznám, starou, přirozenou, divokou. Mračna visí těsně nad hlavou, jen se jich dotknout. Vzduch je čirý a provoněný podzimem, dýchá se s největší rozkoší. Kamenné statky se sklání k zemi, aby se schovaly před větrem a sněhem, kterého tu asi je v zimě dost.

K večeru se trochu rozjasnilo, alespoň se zlepšila viditelnost. Díky tomu zjistím, že nás obklopují kužele sopek okolních hor. Je to nádherný pohled i skvělý pocit, být tady nahoře. Silnice postupně klesá, objevují se první vesničky. Až mi je líto, že se vracíme dolů. Podle mapy má být někde poblíž „Ďáblův most“, chci u něj přespat, ale za tmy začalo krápat, tak jsem využil toho, že procházíme vesnicí a rozdělal stan pod stříškou u hřiště.

Od úsvitu jsme znovu na cestě. Teď už věřím, že do Le Puy na sraz to stihneme včas, jdeme každý den od úsvitu do noci a navíc to není nepříjemné. Cesta horami připomíná létání, ani se necítím být unavenější než obvykle. Naopak, rychlý pochod krajinou mi dodává na adrenalinu a energii s pocitem velké svobody a štěstí.1066 Pont du Diable 2

Silnice stále klesá. Je mlha, ale neprší. Po pravé ruce padá lesnatý sráz kamsi hluboko dolů, kde tuším říčku. Mlha se zvedla natolik, abych za strmou roklí spatřil středověkou vesničku s věží kamenné tvrze. Za propastí se zdá být zcela nedosažitelná. Ten dojem ještě podtrhují chuchvalce mlhy, které plní strž mezi námi. Konečně jsem sešel k odbočce ze silnice. Ještě malou chvíli musíme ujít, než stojíme na dně strmého kaňonu. Jeho středem protéká dravá říčka, nad kterou se ve smělém oblouku zvedá úzký most se dvěmi oblouky. Most je tak hubený, až se zdá, že jej tvoří jen jediná1075 Pont du Diable 11 vrstva kamenů. Je to středověký Pont du Diable.

Voda v říčce je kupodivu docela teplá a hlavně naprosto čistá. Umyl jsem se i vykoupal, když k úplnému překvapení vysvitlo slunce. Jeho paprsky dosáhly dokonce i sem na dno rokle. Tohle se mi opravdu líbí. V tu chvíli si říkám, že Francie je úžasná. Takový most by u nás byl velkou atrakcí, ale Francie je tak bohatá na středověké stavitelství, že si může dovolit pochlubit se jen tím mimořádným. Ale mě se ty překvapení v lesích a horách a starých vesnicích líbí mnohem víc, než rozhled z Eiffelovy věže. Kráčet po tomto mostku, po jeho ošlapaných kamenech obrostlých trávou mi přináší pocit hluboké radosti a spojení s našimi předky a předchůdci.1076 cesticka nad mostem

Od mostu se vine pěšina vzhůru svahem do vesnice. Tam už zcela ztrácím slova. Kamenné domy nalepené nad propastí se choulí k vysoké věži bývalé tvrze. Starý pán s pejskem zrovna jde zvonit, ta scéna se skutečně odehrává ve 21.století. Nevím, kdo tu může bydlet, na dvoře jednoho domu zahlédnu opracované kameny a sochy, tak možná umělci. Žít tady nebude snadné, vesnice nemá obchod, pro všechno se musí autem. Ale vím, že ten pocit z toho místa za to určitě stojí, že tady bydlí právě ti, kteří si jej dokáží užít.

1080 kapuca nad mostem 3

Další kopce, nahoru a dolu, horizont lemuje pásmo sopek. Nejkrásnější výhled na ně poskytne ruina tvrze s věží nad roklí Loiry. Stojíme nad hluboce zaříznutým údolím, dole protéká řeka, na1083 sopky na obzoru druhé straně se rýsují kužely i pásma dnes již vychladlých sopek. Pohled to je majestátní, snadno si představím dinosaury a jiné prehistorické obyvatele těchto míst, jak se prohánějí po návrších a planinách Central Massif.

1085 pohled na sopky nad loira

Odpoledne jsme dole u řeky. Od Le Puy nás dělí asi 25 km, což je po vzdálenostech minulých dnů úplná hračka, odpolední procházka. Radost, že se to podařilo, je tak velká, že si v supermarketu dopřeji samé dobroty. Půjdeme dál, ať zítra v klidu dojdeme do města a seženeme ubytování, protože se chci dát do pořádku, než se setkám po dlouhé době s Tarou. Koupel a nové oblečení rozhodně potřebuji. Pončo můžu rovnou vyhodit, všechno potřebuje vyprat a dokoupit zimní věci, hlavně si však musíme s Kapučínou odpočinout. Ale nic není problém, protože zítra v Le Puy bude na všechno dost času.

Příjemným večerem s hřejivým sluncem kráčíme podél řeky. Na přespání nacházím prázdnou chatku, kterou zametu větvemi.1088 a tam jdu

Ráno prší, ale nic mi nemůže zkazit náladu, vždyť za pouhých 15 km jsem v cíli. V Le Puy jsem už kdysi dávno byl, mám na město silné vzpomínky. Tehdy jsem nevěděl o jeho poutnické minulosti, jen mě okouzlilo svým půvabem a obrovskou sochou Panny Marie. V Le Puy se shromažďovali poutníci, aby společně ve družině putovali přes divoká místa Auvergne a dál. Připadá mi zcela správné, že právě tam mám sraz s Tarou a že se odtud společně vydáme na pouť. Jako bychom navázali na starodávnou tradici.

Po silnici nic nejezdí, za vesnicí stojí cedule s oznámením, že se na cestě provádějí opravy. To mi nevadí, jsem chodec, nikoli auto. Pokud někde opravují silnici, snadno projdu vedle nich. Po sedmi kilometrech a asi hodinu cesty od Le Puy mě dojíždí auto s pracovníky. Zastavují a vysvětlují, že silnice je fermé, zavřená, že se musím vrátit. Prý vepředu odstřelují skály. Říkám, že se v žádném případě neotočím a nepůjdu zpátky. Patová situace se vyřeší ústupkem z obou stran. Nepůjdu dál touhle silnicí, ale odvezou mě zpátky do vesnice autem. Nevnímám to jako prohřešek vůči pouti, protože svoje jsem si ušel. Během chvíle stojím tam, kde jsem ráno začal.1089 poutnici pred Le Puy Situace k neuvěření. Vedle mě zastavuje další auto, ze kterého vystoupili dva stopaři, kluk s holkou. Oba dva Němci, slečna studuje archeologii, tak se v rámci poznání historie vypravili do Francie, kde chtějí ujít část Camina.

Podle mapy se dá silnice obejít. Je to sice pořádná zacházka, ale to mě takový kousek před cílem neodradí. Protahuji kroky, cesta docela utíká, ještě si dám kávu a za pár hodin jsem nad dálnicí, která vede kousek od Le Puy. Samozřejmě město nedočkavě vyhlížím, ale nic nevidím. Nakupuji v supermarketu a když spatřím nedaleko otevřenou veřejnou knihovnu, zkusím štěstí, jestli mají přístup na Internet. Mladá knihovnice nemá co na práci, tak mě pouští dovnitř. Potěší mě obdržené množství emailů od lidí, kteří v tu chvíli také cestují. Knihovnice mi nabízí, že mě sveze autem, že za chvíli končí v práci. Je pohledná, mluví anglicky, ale já se těším na zítřejší setkání s Tarou a navíc po takové námaze si chci zažít ten pocit, že vejdu pěšky do města. Nemohu být daleko.

Prší, mám mokré úplně ale úplně všechno, ale už mi nic nevadí, v hotelu uschnu. Cesta trvá déle než čekám, musím projít podivným dvojměstím spojeným krabicemi supermarketů. Konečně vidím ceduli s nápisem Le Puy. Jsem tady, skáču do kaluží, zpívám úplně nahlas. Pro řidiče asi blázen, ale to je mi jedno, všem věnuji široký úsměv. Ta euforie se nedá dobře popsat. Mám za sebou polovinu celé cesty, dokázal jsem dojít z Prahy až sem, zvládl jsem to. Jestli mě na Hoře radosti před Santiagem zachvátí radost ještě větší, tak jedině že budu metat kotrmelce nebo zazpívám operní árii.

Skutečně jsem ve starém městě, klepu holí po dláždění poutnického města. Patřím sem, je to v tu chvíli moje město. Ještě sehnat pokoj v hotelu. To se ukazuje jako oříšek, všude mají plno. Zařídím si alespoň rezervaci na zítřek, ať máme s Tarou soukromí. Už potřebuji do sucha a tepla. Naštěstí mi doporučí klášter s ubytováním pro poutníky. To zní dobře, dojdeme tam a potkávám i jiné poutníky, dokonce hodně poutníků. Bohužel psi dovnitř nesmí. Stojím na recepci a nechápu nic. Jsem poutník, mám za sebou dlouhou cestu, všichni ostatní, kteří před hodinou vystoupili z vlaku a ještě ráno snídali doma, tady bydlet mohou, ale my ne, protože jeden z nás chodí po čtyřech. Recepční to naštěstí pochopil a vytelefonoval mi místo v jiné, o trochu dražší, ubytovně, kam si můžu Kapučínu vzít sebou. Právě jsem prožil menší otřes. Celou dobu jsem byl na farách vítán, Kapučína nikdy nepředstavovala problém ba naopak a hlavně jsme to celé ušli společně. Ve druhé ubytovně situace není lepší. Dokonce snad ještě horší. Vstupuji do domu, který je plný lidí, z nichž většina pouť teprve začíná, všichni nosí nové, čisté oblečení. Kapučína se ve vchodu oklepala, až z ní lítala špinavá voda. Moje zničené svršky, na kterých se podepsaly deštivé dny, posledních deset nocí bez střechy nad hlavou a několik měsíců nošení a spaní vynikly v ostrém světle zářivek a v přítomnosti nažehlených poutníků velice výrazně. „Máte vyjednáno, že sem smíte se psem?“ přišel první dotaz po pozdravu. Řekl jsem po pravdě, že ano, a v duchu přitom litoval, že pokoj v normálním hotelu mám zamluvený až do zítřejšího dne. Tak jsem si setkání s poutníky nepředstavoval. Rychle jsem se vysprchoval, odvázal Kapučínu a šel pryč. Takovou dobu jsem sám, rvu se s cestou, s počasím, ale to bylo lepší než tohle. Nejsou mi příjemné přezíravé pohledy prodavaček v supermarketech, ale aspoň je chápu. Jenže takový šok ze setkání s poutníky, s celým domem plným poutníků, to na mě bylo moc. Nejlepší, co v tu chvíli mohu udělat, je zajít do baru na panáka, což se také stalo.

Dolévám si pastis vodou v baru, kde vstřebávám nečekané změny. S přístupem lidí v ubytovně jsem se rychle vyrovnal. Až ujdou prvních 300 km, taky nebudou vypadat jako ze škatulky. Důležitější bylo, že od teď už nejsem na cestě sám a určitým způsobem výjimečný. Vůbec jsem na nic takového celou dobu nemyslel, ale je to pravda. Z Le Puy půjdu po značené cestě, spát v ubytovnách, budu jedním poutníkem z mnoha.

Pastis a chvíle klidu mi pomohly se s novou situací smířit. Bylo k půlnoci, když jsme se vrátili do ubytovny. Všichni už spali, tak jsem se potichu odstrojil, Kapučíně dal karimatku pod postel a usnul. Nebyl jsem zvyklý spát s osmi lidmi v místnosti. Věčně se někdo převaloval, někteří chrápali a občas si každý potřeboval během noci odskočit na taletu.

Poznání dvacáté páté: při putování jsem dosud nepoznal společný život v komunitě poutníků. To se nyní změní. Jako první si koupím ucpávky do uší, které snad zajistí nerušený spánek.

Ráno probíhalo ve vstřícnější atmosféře. Lidé chválili, jak vychovaného mám psa. Musel jsem počkat, než se dostaví správce Gite, abych mohl zaplatit 12 euro za postel a mezitím se seznámil s osazenstvem. Asi 30letý Němec tady čeká, až se mu zlepší bolesti zad, jde z rodného města v Německu. Spal běžně ve stanu, ale pak ho poslal domu, když zjistil, že může ve Francii pohodlně bydlet v Gitech. Němka ve stejném věku provádí terénní výzkum pro doktorandskou práci na téma vzájemného ovlivňování poutníků a venkova. Sbírá materiál na vícero poutních stezkách. Může si dovolit velkorysý projekt, náklady jí hradí univerzita. Podle ní poutníci, lidé z města, hledají zklidnění v přírodě, zatímco lidé z venkova se kontaktem s poutníky dostávají k novým myšlenkám a trendům. Platím, odcházím na snídani a stěhuji si věci do hotelového pokoje. Je v tom jistá úleva, mít zase svoje soukromí.

Do příjezdu Tary procházím město a navštěvuji katedrálu. Le Puy se nachází na seznamu1101 Le Puy 11 světového dědictví UNESCO od roku 1998 jako součást Svatojakubské cesty. Začíná zde značená stezka vedoucí 1600 km do Santiaga. Každé ráno se koná mše s udílením požehnání pro poutníky vypravující se z tohoto tradičního výchozího místa. Le Puy bývalo za středověku nejfrekventovanějším poutním cílem ve Francii. Těžilo pochopitelně z polohy na trase do Španělska stejně jako jiná místa třeba Conques, ale samotné město má bohatou a zajímavou spirituální historii. Stával zde megalitický dolmen, kolem něhož byla později vystavěna křesťanská katedrála zasvěcená Marii. Samotný dolmen nazývaný „kámen vizí“ byl vysvěcen jako Mariin trůn, než jej v 8.století svrhli, rozbili a z jeho úlomků vyskládali podlahu „Komnaty andělů“ v katedrále. Slavná soška Madony podlehla ohni za Francouzské revoluce, nahradila ji kopie, která se nachází nad oltářem ve vizuálně nesmírně působivém prostoru se zavěšeným křížem. Le Puy na Marii nezapomnělo, po pár desetiletí od spálení sošky se nad městem postavila obří socha Marie ulitá ze železa 213 kanonů ukořistěných u Sevastopolu. Od roku 1860 tak 150,000 kg vážící socha Panny dominuje městu i celému kraji.

Odpoledne přijíždí Tara. Má za sebou dlouhou cestu z New Yorku přes Londýn a Paříž, proto nejprve odpočíváme na pokoji, než večer jdeme do uliček. Mám trochu obavy, jak zvládne dlouhý pochod, i když mě ujišťuje, že v NYC chodila všude pěšky, aby si zvykla. Vůbec nepochybuji o její skvělé fyzické kondici, ale pouť není tolik o tělesné zdatnosti.

Ráno vstávám brzy, ať stihnu poutnickou mši. V katedrále se sešlo zhruba 30 lidí, po mši jsme vyzváni, ať se poutníci shromáždí u sochy sv. Jakuba. Vypadá to, že se na ranní mši dostavili takřka samí poutníci, před sochou nás může stát tak 20. Kněz hovoří o duchovním smyslu pouti, přeje nám dobrou cestu, na závěr se navzájem představíme. Každý krátce sděluje, odkud, kam a jakým způsobem putuje. Mluvím francouzsky, kupodivu mi je rozumět. Většina zde zúčastněných pochází z Francie a ve Francii mají v úmyslu pouť ukončit, dál do Španělska nepokračují. Ale je zde také mladý frankofonní kluk z Kanady, který plánuje během tří měsíců zdolat trasu do Santiaga.

Vzadu v sakristii se vydávají Credencialy, poutnické pasy. Jeptišky je prodávají 5 euro za jeden, ukazuji svoji poutní knihu s razítky až z Čech, dostávám pak Credencial zadarmo. Mnoho z poutníků v rukou drží hole, po požehnání sestupují po šedesáti schodech z katedrály, odkud1109 na cestu rovnou vyrážejí na svou cestu. Já se vracím do hotelu sbalit věci. Na tržišti kupuji oblečení, hlavně teplý vlněný svetr, šálu, pásek do kalhot…za málo peněz získám neocenitelné věci, které budu potřebovat každý den. V Le Puy se uživí mnohé obchody s outdoorovým vybavením i potřebami pro poutníky. Lze zakoupit hole, mušle, mapy, průvodce, knihy historické i fotografické, různé suvenýry. S Tarou si každý pořizujeme novou pláštěnku, pončo dávno dosloužilo.

Konečně máme všechno a jen co na chvíli přestalo pršet, pouštíme se ulicí svatého Jakuba po1115 ulice sv.jakuba 2 červené značce GR65 ven z města. Nemám mapu tohoto kraje, spoléhám na značení Camina. Cesta vytrvale stoupá, deštěm je na rozdíl od silnic rozbředlá. Někteří obyvatelé vesnic pro poutníky připravili před domy1117 1.521km termosky s vodou, čajem nebo kávou. Stačí vhodit dobrovolnou sumu jako poděkování do plechovky. Časté jsou i různé sochy ze dřeva, většinou zpodobňují Jakuba – poutníka nebo velikou mušli, ale výjimkou nejsou ani umně tvarované samorosty.

Dojem z krásné krajiny kazí pouze plastové láhve poházené podél cesty. Nechce se mi věřit, že je odhodili poutníci, ale nikdo jiný to být nemohl. Kapučína si z nich udělala hračku, tak alespoň někdo je z nich nadšený. Camino vede mimo silnice po pěšinách, polních či lesních cestách stejně jako v minulosti. Napojení na poutnickou historii je tak velice snadné.1120 caj a kava pro poutniky

Večer se nacházíme ve výšce 1000mnm, je poměrně sychravo, vypadá to, že déšť bude pokračovat celou noc. Na pastvině poblíž vesnice stavím stan, usínáme hned po soumraku.

Ráno pokračujeme dál, bar ve vesnici otevírá až kolem poledne, tak dlouho na kávu čekat určitě nebudeme. Přibývá lesů, potkáváme v nich pána s pudlíkem, který kráčí proti nám. Setkáme se s ním ještě několikrát. U napajedla ve vesnici se myjeme ve studené vodě, to nás patřičně1133 pruvod 8 probouzí a brzy jsme v St. Privat d´Allier, kde se zrovna odehrává historický průvod. Sešli se lidé z okolních vesnic, každá pod svým praporem a zraku cizince se naskýtá barvitá podívaná na kejklíře, měšťany, selky, mnichy, kněze ale i odsouzence a dráby v dobových oděvech, jak zvesela procházejí ulicemi. Po kávě se dokonce ukazuje i sluníčko. O kus dál docházíme k torzu věže nad údolím řeky Allier, odkud se nabízí dalekosáhlý výhled do kraje. Den kvůli dešti zakončíme v Gitu v Monistrol d´Allier.

1139 reka Allier

Poznání dvacáté šesté: kvůli Taře souhlasím s ubytováním v Gitu. Sám bych zřejmě pokračoval dál, chodil větší vzdálenosti, ale pro každého má Camino vlastní rychlost a musím respektovat, co dokáže ujít. Navíc se moje pouť změnila. Zatímco do Le Puy v podstatě neexistovala možnost1141 Gite 2 kontaktu s jinými poutníky, zde na oficiální trase se nabízí vynikající příležitost k poznání ostatních zájemců o poutnickou zkušenost. Na cestě každý putuje sám či v páru, ale v Gitech se večer schází různorodá společnost otevřená rozhovorům a mohu zde nasbírat užitečný materiál pro diplomovou práci. Rovněž razítka do poutních knížek vydává majitel Gite.

Gite znamená ubytování v široké síti1266 Tara v Gite rekreačních zařízení. Ve Francii jich existuje přes 55.000 a i když se liší ve vybavení, v zásadě představují přenocování v domácím prostředí. K dispozici bývá vybavená kuchyně a jídelna, spí se podle možnosti společně ve velkých místnostech nebo v samostatných pokojích. Majitel Gite obvykle bydlí buď přímo v objektu či nedaleko, aby se mohl o Gite a hosty patřičně starat.

Majitel Gite v Monistrol d´Allier se choval velice příjemně. Neměl námitky proti přítomnosti psa, trval pouze na tom, aby Kapučína nespala v ložnici. Jídlo jsme si připravili z vlastních zásob, ale ostatní si u něj objednali večeři, která zahrnovala dva chody a láhev vína. Když jsme to viděli, rádi se připisujeme na seznam se snídaní. V interéru Gite byla na první pohled patrná poutnická výzdoba, na stěnách visí nejrůznější mušle, obrázky a fotografie z Camina, na policích leží knihy a průvodce o cestě i o zdejším kraji, na zahradě stojí malá soška Jakuba samozřejmě s nezbytnou mušlí na kšiltu čepice.

Poutníků se nás sešlo šest. V paměti mi bohužel utkvěl jedině starší Němec hovořící pouze německy, který jde pěšky ze své země s digitální videokamerou, na níž si celé putování nahrává.

Poznání dvacáté sedmé: poutníci brzy usínají a brzy vstávají. Po večeři se společnost většinou rozchází do postelí, aby se za úsvitu někteří i bez snídaně rovnou vydali na cestu. Po 9 hodině ráno v Gite nikdo nezůstává.1239 Saint Chely d`Aubrac 4

 Odcházíme jako poslední, což se nám stane zvykem. Při stoupání z Monistrol znovu potkáváme pána s pudlíkem, který tentokrát doprovází svoji ženu. Z rozhovoru se dozvídáme, že paní je na pouti, neboť potřebuje chodit, i když není schopna jasně formulovat, proč vlastně. Na Camino se těšila několik let, ale s ohledem na rodinu cestu stále odkládala, až letos si řekla, a dost, tohle je můj čas. Půjde nyní do Conques, na jaře hodlá pokračovat dál. Pán s pejskem je doprovázejí autem, vždy se potkají někde na cestě.

Míjíme kapli vytesanou do skály, vystoupáme na hřeben, odkud pokračujeme do Sauges. Tara je1149 kaple vytesana do skaly překvapená místním venkovem. Říká, že by očekávala stádo krav nebo ovcí hnané babičkou v šátku v Rumunsku, nikoli ve Francii. Odtud je do moderní Paříže skutečně daleko, a tím nemyslím prostorovou vzdálenost. Seznamujeme se s dvojicí Angličanů v důchodu, kteří žijí kvůli teplu ve Španělsku. Teď pouze procházejí nejzajímavější úseky Camina. Paní má silné podezření, že poutníci se na Camino vydávají kvůli hledání sebe samých.

V Sauges, které v nás zanechalo dojem prázdného a vylidněného městečka, čekáme na otevření turistického úřadu kvůli razítku, nakupujeme, jdeme dál. Pán s pudlíkem nás dohání a ptá se, jestli jsme neviděli jeho paní. Ano, předešla nás, pán se děkuje a utíká za ní.

Počasí se rychle mění. Ráno panovala mlha, na poledne se obloha vyjasnila, teď zase prší. Stále1154 holcicky moje 2 stoupáme, krajina získává horský charakter. Díky dešti mám pocit podzimní plískanice v Krkonoších. Zastavuje vedle nás auto, v něm pán s pudlíkem, který opět hledá svoji ženu. Tentokrát ne, bohužel, pán smutně odjíždí. Jaká zvláštní dvojice! Z jejich příběhu se již více nedozvíme, od té chvíle nikoho z nich nespatříme.1181 bile pesiny 3

Procházíme lesy, příroda je tu nádherná, čistá a zdravá. Z potoků se nebojím napít. Jako překvapení v té pustině bez lidí narážíme na starší Němku, která poněkud ztraceně stojí u šípkových keřů a zastavuje nás s otázkou, kolik je hodin. Komunikace s ní není možná, nesmyslně odpovídá nebo se ptá, tak se raději rozloučíme. Večer jsme ubytováni v samostatném pokoji na statku, kde se s ní opět setkáváme. Rovněž i se známými z včerejšího Gite. Po večeři získávám první vyplněné dotazníky, ve kterých se ptám poutníků na jejich motivaci a dojmy.

Poznání dvacáté osmé: protože chodíme přibližně stejné vzdálenosti, potkáváme často stejné poutníky večer v ubytovnách. Ráno se rozejdou, večer sejdou. Rozdělí je buď jiná rychlost chůze, odjezd domů nebo touha po odpočinku či chuť setrvat delší dobu na jednom místě.

1163 Sauges 5

 Odcházíme z Gite, nikam nespěcháme, za námi zůstává Němka, kterou bolí břicho. Cesta vede1171 kaple sv. Rocha 5 lesy, kolem průzračných potoků stále vzhůru. Ve 1400 mnm se výborně dýchá. V lese rostou borůvky, na stráních ostružiny. Kapučína se naučila jíst ostružiny nejdříve z dlaně, ale netrvá to dlouho a dokáže si je sama trhat z keřů. Míjíme kapli sv. Rocha s pramenem. Přechod této oblasti býval ve středověku spojen se značným rizikem. Byla zde divočina bez lidských sídel. Kvůli ochraně poutníků se tu usadili mniši, kteří cestovatele chránili před nepřízní počasí, divou zvěří a bandami zlých lidí.

V St. Alban dostaneme razítko na turistickém úřadě, který sídlí v prostorách zámečku. Šlapeme1185 St.Alban celý den, těsně před soumrakem seženeme místo v Gite v malé vesnici. Holím si hlavu, ofocuji stránky z knih o pouti, rozdávám dotazníky.

Další den se krajina mění. Ubývá stromů, místo nich se1207 kraj lozere 4 objevují široké pláně protkané šedivými kameny porostlými mechem, svítí slunce, fouká vítr, vládne zde tichá samota. Mám pocit, že jsem opravdu někam došel. Tady se nebe dotýká země tak1227 to je cesticka blizoučko, že mám chuť roztáhnout paže a nechat se chytit a nést čerstvým větrem. Tento kraj patří mezi nejméně obydlené území Francie, málokdy spatříme alespoň osamocený dům.

Poznání dvacáté deváté: poutníci za sebou nechávají značky. Staví je z kamenů, tvoří obrazy1137 umeni poutniku přímo na cestě, většinou religiozního charakteru nebo různé nápisy. Časté je i obkládání křížů podél cest kameny. Některé výtvory ukazují správný směr. Tak se zřejmě Camino značilo i ve středověku.

Přechod této nádherné země zabere dva dny. Málokdy narazíme na strom, většinou putujeme1217 lozere 2 nekonečnou plání posetou obrostlými kameny. Ráno vše halí mlha, což krajinu činí ještě pohádkovější. Městečka jsou velice malá, půvabně seskládaná z šedivého kamene. Lidé se živí chovem krav, často se musíme vydat přes rozlehlé pastviny. Jednou Kapučína1233 umorna cesta poplašila stádo krav, které se rozeběhly naším směrem a vzbudily mezi poutníky značnou paniku. Od té chvíle ji raději vedu na vodítku, když jsou krávy na dohled. V zimě tu musí být výborný terén pro běh na běžkách.

1243 Saint Come d`Olt 1Po sestupu z výšin kraje Lozére míříme do Conques. Terén je poměrně náročný, po strmém stoupání rychle následuje sráz dolů. Kolem dokola samé lesy, v údolích se však skrývají1256 Estaing 4 architektonické poklady v podobě elegantních městeček a mnoha upomínek poutnické minulosti. Na starobylých mostech jsou vytesány stářím omšelé postavy poutníků s holemi v rukou. Prameny nesou název svatého Jakuba nebo Rocha, dvou známých poutníků. V Gitech a kavárnách se potkáváme se známými, vždy si alespoň zamáváme a popřejeme dobrou cestu.

Poznání třicáté: poutníci tvoří zvláštní1258 Estaing 6 komunitu. Během cesty se vzájemně seznámí, běžně se pak stává, že po příchodu do zcela neznámého města na nás lidé mávají z kaváren a máme si ke komu přisednout. Jednou nás dohonili dva Švýcaři, otec se synem. Podle jejich slov putují každý rok jeden měsíc, protože doma již dosáhli veškerého úspěchu. Už několik dnů slyšeli o holohlavém mládenci, který jde pěšky se psem z Prahy, na oplátku nás upozornili na dvě české slečny, které jsou o den za námi. Další známkou semknutosti komunity je francouzský časopis o poutích, ve Španělsku vychází poutnické noviny.

Za deset dnů po odchodu z Le Puy jsme v Conques, když jsme ušli podle oficiálního1281 Conques kilometrovníku 200 km, tedy v průměru 20 km denně, ale jinak samozřejmě víc. Conques se skrývá v hlubokém údolí mezi zalesněnými svahy, zeshora nic nenasvědčuje přítomnosti menšího městečka. Může to být i tím, že Conques si dodnes uchovalo charakter středověkého města, po ulicích se prochází lidé, auto nevidím ani jedno. V Conques uchovávají ostatky dívky umučené pro křesťanskou víru ve 4.století. Říká se jí Saint Foy, což znamená Svatá Víra. Z Víry pochází i české dívčí jméno Věra. Románský chrám je skvělým příkladem „poutnických kostelů“, mezi1280 Conques které patří Saint Sernin v Toulouse, katedrála v Santiago de Compostela, Saint Martial v Limoges a Saint Martin v Tours (poslední dva jsou bohužel zničeny). Tyto kostely musely1286 Conques zvládnout obrovský nápor návštěvníků, kteří sem putovali při výročích a oslavách, čemuž byla přizpůsobena jejich architektura.

V Conques mě čeká rozhodnutí. Tara odjíždí do Španělska, aby si pobytem tam splnila školní povinnost, než se vrátí na univerzitu. Buď budu pokračovat dál sám po GR65 směrem na Roncesvalles nebo společně vyrazíme z průsmyku Somport, kde začíná aragonská větev Camina. Přikláním se na stranu společného odjezdu. Nacházíme se ve druhé polovině září a já chci stihnout odevzdání diplomové práce na konci listopadu a především budu více s Tarou, protože každý žijeme v jiné zemi. Navíc přes pyrenejský průsmyk Somport chodili poutníci z jižních zemí, budu tedy z Camina pryč jen jedinou noc a tu strávím v poutním místě, v Lourdes.

Ráno odjíždíme autobusem a vlakem do Toulouse, odkud ještě ve stejný den pokračujeme do1305 Lourdes Lourdes. Lourdes si přeji navštívit od chvíle, kdy jsem přečetl román Franze Werfela: Píseň o Bernadettě. Doufal jsem, že v Conques spatřím důvod, proč lidé chodili k hrobům svatých. Bohužel Conques je sice nádherné městečko, ale Saint Foy už nemá sílu, aby přitáhla davy lidí prosící o pomoc, takže Conques dnes působí zachovalým ale muzejním dojmem. Skutečné poutní místo nacházím teprve v Lourdes.1303 lourdes

Roku 1858 se tam zjevila Panna Maria 14-leté dívce jménem Bernadetta. Z jeskyně, kde ke zjevení došlo, vytéká pramen, jehož voda má podle mnoha lidí léčivé účinky. Od okamžiku zjevení sem přijelo přes 200 milionů lidí. Lourdes jsou svědky masových procesí, kdy poutní baziliku a přilehlou jeskyni ročně navštíví miliony věřících. Katolická církev uznává 67 potvrzených zázračných uzdravení.

Lourdes jsou plné hotelů a pensionů, na ulicích se nabízí ke koupi neuvěřitelné množství artefaktů spojených s křesťanstvím, katolickou církví a osobou svaté Bernadetty. Právě tak si představuji, že vypadaly poutní místa středověku. Kromě obrázků, růženců a křížků lze zakoupit umělohmotné sošky Panny Marie, do kterých se napustí voda z jeskyně. Ale také třeba zapalovače s Bohorodičkou. Ve městě panuje mimořádná sváteční atmosféra.

Před jeskyní sedí lidé na židlích většinou mlčky, ale někteří se hlasitě modlí. Mladý muž se zkroucenými končetinami na vozíku v hypnotickém rytmu stále dokola opakuje svoji modlitbu s prosbou za vyléčení. Před jeskyní stojí řada lidí. Připojujeme se k ní, mlčky postupujeme podél1328 Lourdes skály do nitra jeskyně. Kamenná stěna je ohlazená dotykem generací prosebníků. Jeskyni jasně osvětluje svit svící, není nijak veliká ani hluboká, v rohu proudí voda, nad námi bdí socha Panny Marie v bílo-modrém hávu. Nikdo nepředbíhá, ani se nemačká, přesto fronta prosebníků postupuje plynule. Kdo chce, může se znova zařadit na konec fronty. Za jeskyní hoří plameny svíček v krytých přístřešcích. Nápis u nich tvrdí, že plamen svíčky prodlužuje prosebníkovu modlitbu. Večerní klid tu má punc výjimečnosti, nezpochybnitelného posvátna a především očekávání. Věřící se modlí za uzdravení své či někoho blízkého. Rodiče drží za ruku mentálně postižené dítě, příbuzní tlačí vozíky s chromými, často je slyšet něčí pláč. Lidé tady doufají, v obličeji jim září naděje. Každý má stejnou možnost, že se dočká zázraku, že právě jemu Panna Marie pomůže, byť by jeho nemoc či postižení bylo sebevětší.1312 Lourdes

Po západu slunce se ohromující množství lidí seřadí ve skupinách do dlouhého zástupu. Téměř1330 Lourdes každý drží v ruce papírový kornout, ve kterém hoří svíčka. U baziliky se střídá několik lidí, mužů a žen, kteří v různých jazycích pozdraví shromáždění a vedou několikajazyčné modlitby. Procesí tisíců lidí se dává do pohybu za zpěvu písní, při určité sloce všichni naráz pozvednou lampiony se svíčkou a pomalým krokem obchází baziliku. Je to nesmírně sugestivní podívaná, která nikoho nenechá lhostejným. Písně a prosby se zvedají k nebi pod vrcholy Pyrenejí, nemocní zapomínají na svou nemoc, tohle je jejich chvíle a místo.

Pro pochopení poutě jsem potřeboval zažít Lourdes. Bez návštěvy místa vroucích modliteb, očekávání zázraků a pozitivní naděje by můj obrázek poutí nebyl úplný. Původní Camino bylo plné zázraků, na smrt nemocní se ubírali do vytouženého místa s nadějí, že pokud se neuzdraví, alespoň zemřou ve vznešené společnosti svatého, po jehož boku vstanou v den Posledního soudu. Pouť byla optimistickou cestou, i když podívaná na zubožené lidské jedince by se nám nemusela líbit. My raději trpící a nemocné odklízíme do nemocnic, za zdi sanatorií a psychiatrických léčeben. Večer v Lourdes a pohled do tváří chronicky nemocných s modlitbou na rtech mi otevřel oči.1194 kameny na krizi

Druhý den odjíždíme vlakem a autobusem přes Oloron na bývalou hranici Francie se Španělskem, do průsmyku Somport, kde začíná španělské Camino de Santiago.

Španělsko

20.9.2006 – 12.11.2006

Jaca – Pamplona – Burgos – Léon – Astorga – Santiago de Compostela

 Autobus nás vyvezl vzhůru do průsmyku Somport. Na1333 Candanchu místě bývalé celnice vystoupili tři lidé s batohy a my se samozřejmě zajímali, kdo je tím třetím chodcem. Čekalo nás seznámení s Antonem,1346 Pyreneje 23-letým studentem fyziky z Německa, který díky americké matce hovoří velmi dobrou angličtinou. Před sestupem z průsmyku jsme společně zašli na kávu a protože si rozumíme, zcela přirozeně se vydáme dál ve třech. Anton je katolík, před začátkem semestru chce využít dva týdny volna, takže se rozhodl pro španělskou pouť, ze které plánuje ujít co možná nejvíc před odletem domů.

Nedaleko pod průsmykem pracovala skupina mladých lidí na vykopávkách ruin kdysi proslaveného hospice. Než padla tma, podařilo se nám sestoupit z hor pouze do údolí před město Jaca. Cestou jsme se však stačili krátce zastavit na prohlídce chátrajícího vlakového nádraží v Canfranc-Estacion.1356 reka Aragon

Za vesnicí, kde přespíme v pronajatém bytě, překlenuje říčku Aragon krásný kamenný most. První z mnoha románských mostů, přes které přejdu ve Španělsku.

Poznání třicáté první: začínám si všímat a vážit mostů. Spojují protilehlé a vzdálené břehy. Ve středověku se stavitelé mostů mohli dočkat svatořečení za své úsilí a pomoc lidem, pro které jinak řeka představovala nebezpečnou překážku. Poutnické mosty jsou pochopitelně malé a staré, ale své poslání vyjadřují výmluvně. Klenou se nad roklinou či strží, kterou by jinak bylo nutno namáhavě slézat, v případě rozvodněné říčky i riskovat ztrátu života.1358 Jaca

V horkém odpoledni vcházíme do města Jaca. Jaca bývalo hlavní město království Aragon, později vojenská pevnost, dnes mu prosperitu přináší poloha nedaleko Pyrenejí. Představuje přirozenou základnu pro zimní i letní turistiku. I když nejsem fanoušek vojenské historie, prohlédli jsme si zdejší citadelu. V horkém bezvětří působí romanticky a neškodně. Jaca má vlastní katedrálu, kde jsou v relikviáři uchovány ostatky několika svatých. Chceme přespat v poutnické ubytovně, ale jaké je moje zklamání, když mi sice vlídně ovšem nekompromisně oznámili, že pes má vstup zakázán. Vyjednávám, argumentuji dlouhou cestou, ale vše marné, litera nařízení hovoří jasnou řečí, pes dovnitř nesmí. Díky sympatiím a hospitalitě vůči poutníkům alespoň vystavili doporučující dopis pro evangelické centrum, kde se nás laskavě ujali a za mírný poplatek umožnili strávili noc. Anton nás neopustil, přestože jsem mu řekl, že pochopím, když se rozhodne pro pohodlí poutnické ubytovny a od té doby dál putujeme společně ve skupině tří lidí a pes.

Za Jacou vede cesta podél řeky Aragon, ale je možné podniknout jednodenní zacházku do hor,1376 San juan de la Pena kde leží klášter San Juan de la Peňa. My se pro ni rozhodli. Celý den se namáhavě vlečeme po prašné pěšině nahoru,1379 San Juan de la Pena ale cíl naši námahu plně odměnil. Pod vysokou skálou se skrývá malý klášter s otevřeným cloisterem. Díky své jednoduché prostotě dokonale splývá s okolní přírodou. Večer zmizela hrstka turistů, průvodci zamkli dveře do budovy a rovněž odjeli a pro nás se uvolnilo krásné místo na postavení stanů. Spíme vedle kláštera na vyvýšenině, klášter a skála nás chránily zezadu, před námi mohutné panorama Pyrenejí.

1372 kraj aragon

Vstáváme brzy, přece jen potkat zde turistické průvodce, možná nás čeká vysvětlování. Krkolomný sestup nás přivádí do vesnice spjaté svojí historií s klášterem San Juan. Nahoře se totiž nachází mužský klášter, tady ve vesnici byl postaven o něco později spřízněný klášter pro ženy. Do dnešní doby z celého komplexu ve vesnici přežil pouze kostel Santa Cruz de la Serós, ovšem velice pěkný.

Za vesnicí překonáváme ještě jeden hřeben před závěrečným sestupem do údolí Aragonu. Už1369 krajina Aragon nezbylo žádné jídlo, co nejdříve musíme najít otevřený obchod. Rychle kráčíme do nejbližší vesnice, kde pro nás majitelka baru otevřela obchůdek na druhé straně domu. Jídlo v tak odlehlé vesnici stálo hodně peněz, ale není vyhnutí. Alespoň si ho vychutnáváme na trávníku u kovové sochy poutníka Jakuba.

Poznání třicáté druhé: Camino lemují sochy Jakuba a poutníků. Nejsou to výhradně zachovalé1388 Santa Cilia sochy ze středověku, často lze spatřit moderní díla. Ukazují cestu z města či vítají znavené chodce na náměstí před kostelem, lze s nimi posedět na lavičce, opláchnout si obličej v jejich fontáně nebo se vedle nich naklonit nad vodu na mostě.

Za posledního světla ještě stačíme dorazit do refugia v Arrés. Zdejší hospitalero se zprvu netvářil nadšeně, že má ubytovat někoho se psem, ale když zjistil, že nám nejde o pohodlnou postel jako spíš o střechu nad hlavou a zázemí, usmál se a nabídl nám místnost v jiné budově. Arrés je malou vesnicí, kde žije1397 Arres pouze hrstka obyvatel, střed společenského života tvoří refugio s menším barem. V poskytnuté místnosti si musíme natahat matrace na betonovou podlahu, ale nic nám to nevadí. Smíme využít koupelny, máme kde spát, to všechno zdarma. Hospitalero se projevil jako nesmírně pohostinný člověk, kterému služba poutníkům dává smysl života. Ráno nám udělal kávu, donesl balení sušenek a když se Tara v ranním chladnu zatřásla zimou, beze slova ze sebe svlékl mikinu, aby se měla do čeho zahalit.

Poznání třicáté třetí: ve Španělsku požívá dobrovolnictví hospitaleros velikého respektu. Jejich práce spočívá v péči o unavené poutníky a ve vytváření vhodného zázemí pro meditaci a odpočinek. Dobrý hospitalero je nevtíravý a empatický, s pochopením pro fyzické i psychické stavy, které Camino přináší. Pro pouť představuje jeden z klíčových prvků. Jeho či její chování a přístup dokáže po dlouhém pochodu v úmorném horku či za deště změnit náročný den v obohacující zkušenost. A naopak, lhostejnost či nevlídnost místo očekávaného přijetí pokazí každý den a zanechá v duši pocit hořkosti.

Hospitalero nás varoval, že mnoho kilometrů dále po cestě není žádná možnost nákupu, takže1402 udolim Aragonu se vracíme o kus zpátky do Puente la Reina de Jaca, kde měli otevřeno alespoň v pekařství. V noci jsem se nadýchal prachu a lehce nastydnul, necítím se úplně zdráv, naštěstí to je další den pryč. Po nákupu se vydáváme na úsek Camina, který svou opuštěností a vyprahlostí působí jako ze závodu o Železného muže. Monotónní krajina polopouště, kde nepršelo několik měsíců, se kolem nás nehýbe, zdá se, že jen přešlapujeme na jednom místě. Lidské obydlí je řídkým jevem, vesnice často pouze vzbuzují dojem civilizace. Domy bývají často opuštěny, budovy chátrají a hrozí zřícením.

Noc jsme přečkali ve stanech, do noci seděli venku a rozprávěli. Ráno bylo pod mrakem, občas lehce sprchlo, ale opravdový déšť, který by suchem těžce zkoušené zemi pomohl, nepřišel. V Ruestě, opuštěné a rozpadlé vesnici, která ožila až příchodem nadšených mladých lidí, kteří zde vytvořili tak trochu komunitu a snaží se vesnici zachránit, si objednáváme kávu s jídlem. Skupinka idealistů jasně levicového smýšlení v jednom z domů vybudovala refugio, což jim zajistilo určitý příjem od poutníků i státu.

Polopoušť krajiny Aragonu neskončila ani na zalesněném vrcholu pohoří. Rozdíl ve vyprahlosti1411 kraj Navarra nebyl nijak  zvlášť patrný, spálené slunečnice leží mrtvě na rozpukané půdě všude kolem na1412 rimska silnice polích, kterými scházíme dolů. Cesta vedla do vesnice Undués de Lerda, která se zřetelně rýsovala v jinak prázdné krajině. Před vesnicí se kráčí po staré římské silnici, pocit chůze po kamenité stezce ošlapané sandály římských legií a středověkých poutníků mě hluboce dojmul. Ve vesnici trháme zralé fíky ze stromu. V refugio mi sdělili, že pes dovnitř nesmí, což mě už nepřekvapilo. Místní slečna ale naznačila, že když nic neuvidí, může dělat, že o ničem neví, ale hlavně se nic o psovi nesmí donést jejímu nadřízenému. Pašuji tedy tajně Kapučínu dovnitř. Naštěstí v refugio nikdo kromě nás není, takže nikoho její přítomnost v ubytovně nepohoršuje.

Poznání třicáté čtvrté: poutnické ubytovny ve Španělsku se nazývají refugio či albergue. Pokud1519 Santo Domingo de la Calzada nejsou plné, má na ubytování v nich nárok každý, kdo se prokáže jako poutník Credencialem. Cena za jednu noc se pohybuje od 5 do 8 euro, ale často je příspěvek dobrovolný nebo jsou zcela zdarma. Někteří obyvatelé městeček a vesnic si zřídili vlastní pensiony, kde nabízejí nocleh za peníze.

Dopoledne opouštíme oblast Aragonu a vcházíme na historické území kraje Navarra. Stále patrnější je vliv Baskicka, nápisy a názvy jsou dvojjazyčné, a při čtení poznávám, že baskičtina pro mě zůstane španělskou vesnicí. Ve městě Sangüesa nakupujeme v opravdovém supermercado, následný oběd v parku ve stínu stromů si pak opravdu užíváme.

Poznání třicáté páté: v supermarketech kupuji většinou sýry, čokoládu, vzácnější ovoce a zeleninu, což mi vydrží třeba na dva až tři dny, než mě cesta přivede opět do většího města, kde doplním zásoby. Na cestě pak stačí denně sehnat čerstvou bagetu a běžnou zeleninu jako rajčata a okurky. Jídlo tvoří dohromady s počasím a noclehem tři základní prvky každého dne poutě. Dobře a pestře jíst dodává dobrou náladu i energii pro chůzi. Při jídle se rovněž odpočívá a příjemně rozpráví, zastávky na jídlo jsou proto vítány s nadšením. A komunikace vskutku probíhá v mnohem srdečnějším duchu, když vám jiný poutník nabídne k bagetě sklenici marmeládu, kterou statečně nosí v batohu a vy se s ním na oplátku podělíte o kozí sýr.

Poznání třicáté šesté: káva a kavárny, nikdo se bez nich neobejde, lákají k posezení a odpočinku a pokud na pouti nespěcháte, což stejně postrádá smysl, nebojte se vstoupit. Káva povzbuzuje krevní oběh, takže z vás spadne únava a snadněji vyjdete kopce před vámi. Tomáš nepil kávu před poutí, nechutnala mu, i když voněla, zkrátka neměl o ni zájem. Ale já trval na svém každodenním šálku kávy, takže se přizpůsobil a naučil ji pít a myslím, že nelitoval. Kavárny mají svoji atmosféru, jsou ostrůvkem civilizace v putování pustinou. Co na pouti dokáže káva, neumí jiný nápoj. Snad čaj bych někdy uvítal více, ale opravdu kvalitní, protože nemám na mysli pytlíkový čaj, který si lze v kavárně rovněž objednat.

Městečko Sangüesa vyniká kostelem ušlechtilé stavby s portálem pozoruhodným bohatou1415 Sanguesa sochařskou výzdobou. Zůstává z něj ve mně příjemný pocit. Za kostelem přecházíme řeku a vydáváme se do svahů, vyprahlých, rozpálených a neobydlených. Když se někde objeví dům, je dávno opuštěný a v ruinách. Život ve španělském vnitrozemí je dnes asi pro poustevníky, Španělé jsou družní lidé se silnou touhou po společenskému životu, tak odcházejí do velkých měst.

K večeru šplháme vzhůru do kopců na hřeben Alto de Aibar. Mají tu žít divocí býci, upozorňuje průvodce. Skutečně jsme viděli stopy nějakých stád, možná to byly jen krotké krávy, ale stejně jsme velice pečlivě zvažovali, kde ten večer rozděláme ležení. Z místa, které jsme nakonec vybrali, se pak dlouho do noci díváme na jasné hvězdy.

Noc byla chladná až studená, naštěstí se ráno ukázalo slunce, které rozehřálo ztuhlé svaly a klouby. Jdeme po široké cestě, je bílá, vede krásnou krajinou s vysokou a špičatou horou na obzoru. Procházíme malými vesnicemi, na kterých je jasně znát, že jim existence Camina pomáhá zásadním způsobem. Evropská unie a španělská vláda sem dávají peníze na opravu silnic, chodníků i domů a vesnice doslova povstávají z popela a ukazují svoji pravou, krásnou tvář. Anton slaví další den narozeniny, chce je prožít v Pamploně, která však není přímo na Aragonské cestě. Pamplonou prochází poutníci jdoucí z průsmyku Roncesvalles, obě stezky splývají v jedinou kousek za Pamplonou v Puente la Reina. Všichni si však přejeme být spolu a dopřát Antonovi hezkou oslavu, také jsme zvědaví na Pamplonu, i když to znamená malý krok zpátky. V Monreal, asi 15 km od Pamplony, proto scházíme z oficiální cesty s rozhodnutím, být večer ve městě. Za chvíli měl jet přímý autobus, což je úleva, neláká nás představa chůze podél dálnice. Autobus skutečně přijel, ale řidič odmítl vzít do vozu psa, přestože měl náhubek. Není moc času na dlouhé přemýšlení, říkám Taře a Antonovi, ať jedou a že se sejdeme ve městě. Pojedu stopem. Oba se mnou chtějí zůstat, ale to nedává smysl, ve třech nemáme na silnici žádnou šanci. Dohodli jsme se, že počkají před turistickou kanceláří každou hodinu a zatím se postarají o ubytování a najednou byli oba dva pryč. Stojím na silnici jen s Kapučínou, která za to mohla, ale není to její vina. Takovou dobu putuji s přáteli, že se náhle cítím sám dost zvláštně, navíc v nezvyklé situaci. Při putování si vybírám cestu i tempo, při chůzi jsem vlastním pánem. Najednou musím se vztyčeným palcem prosit o svezení. Hodinu stojím na slunci, ale projíždějící auta mě úplně ignorovala. Zrovna jsem chtěl zajít do protější kavárny, požádat o svezení řidiče osobně, když u mě zastavila bílá dodávka. Španěl se vracel ze stavby a že měl doma dva psi a byl zkouřený hašišem, tak měl pochopení pro stopaře a vzal mě sebou. Jeli jsme překvapivě dlouho nekonečným předměstím, že jsem byl rád, že to nemusím jít pěšky, což byla moje poslední možnost, jak se večer dostat do města. Takovou radost mi udělal, že jsem neodmítl pozvání na pivo, protože nejprve musel domů na okraj Pamplony. Moje španělština zatím není nic moc, ale stačilo to. Po pivu a seznámení s partou jeho známých mě odvezl do centra a vysadil kousek od místa dohodnutého srazu. Tara s Antonem tam čekali na lavičce. Tara byla trochu naštvaná, že jsem za nimi nejel rovnou, protože měla obavy. Naopak Anton tomu bezvadně rozuměl. Konečně, nebýt toho Španěla, mohl jsem být pořád ještě u silnice ve vesnici. Rád jsem s ním proto zašel na pivo a poznal Španělsko zase trochu jinak, což přesně zapadalo do mého chápání pouti, být co nejvíce otevřený tomu, co přijde.1423 Pamplona

V Pamploně jsme zůstali tři noci. Město je proslavené hlavně „během býků“ na počátku svátku San Fermín. Úzkými ulicemi se žene stádo býků, před jejichž rohy běží každý rok v adrenalinovém opojení zcela dobrovolně Španělé i cizinci, čímž je zahájena velkolepá a barvitá oslava, kdy ve městě několik dnů nikdo nespí.

Město pokračuje ve svatojakubské tradici, poutníkům je k dispozici prostorná budova, kde se vyspí desítky unavených chodců. Ovšem pouze lidí, psům  vstup zakázán. Kvůli Kapučíně jsme si museli najít hotel. To se podařilo, i když jsme se kvůli financím ubytovali v hotelu se skutečně bizarními hosty. Vedle nás jako stálý nájemník bydlela paní s několika papoušky, která nám v noci kladla před dveře kousky použitého mýdla jako dárek.

Když jsme třetí den odcházeli z města, cítil jsem úlevu. Opět na cestě kupředu, konečně zase svými pány a v přírodě. Přibývalo mi vyplněných dotazníků, tentokrát už vytisknutých na papírech, které vypadaly mnohem profesionálněji. Oslovení poutníci reagovali většinou s ochotou, málokdo odmítnul. Větší problém působili ti, kteří do dotazníku nenapsali takřka nic zajímavého.

Za Pamplonou poutníci přecházejí Výšinu odpuštění, Alto de Perdón. V poslední vesnici před závěrečným výstupem stál u kostela karavan, ve kterém velice výmluvný Španěl oslovoval kolemjdoucí s nabídkou občerstvení. Překvapeni jeho velkorysostí jsme přijali nalitou kávu a dva kousky sušenek pro každého. Skutečně neobvyklá, ale vítaná služba pro poutníky. V tu chvíli Španěl začal mluvit o 2 eurech jako příspěvku za práci, kterou pro poutníky koná. Kafe mi v puse dost zhořklo, takové chování mi připadalo nefér. Sušenky jsem vrátil a pití ohodnotil na 1 euro, což za šálek instantní kávy do plastikového hrnečku bylo víc než dost. I tak lze vydělávat na proudu důvěřivých cizinců.1366 Tara a CPC

U karavanu jsem potkal mladého Američana, Joe, který odněkud z vnitrozemí USA přijel poprvé do Evropy, aby ušel Camino. Měl obrovský batoh a velkou hůl a když jsem se ho ptal, jak se mu líbilo v Pamploně, odpověděl, že pouze prošel, že není fanouškem velkých měst. Na Joe jsem narazil ještě několikrát, vždy velice výrazně gestikuloval, byl tak trochu bláznivý. Říkal, že jak ho něco vystresuje, popadne svůj těžký batoh a vyrazí dlouhými kroky na cestu. Dokázal ujít velké vzdálenosti, jak ho poháněla jeho zvláštní energie. Později, když jsem putoval se Stevem, který ho také znal, jsme často používali větu, kterou Joe říkal: „Walk it off, man!“ Vychodit únavu, hlad, nepříjemnou zkušenost nebo ošklivé počasí. Hlavní je, hodit batoh na záda a dát se na cestu a jít a jít kupředu. A skutečně se člověk hned cítí lépe.

Alto de Perdón je úzký pruh pohoří, který chrání širokou pláň, na které leží město Pamplona,1438 Alto del Perdon jako přírodní hradba. Po protáhlém hřebenu se táhne dlouhá řada větrných elektráren, na samotném vrcholu čeká poutníka příjemné překvapení v podobě úžasného památníku všem generacím lidí, kteří tudy prošli před ním. V jedné linii za sebou následují kovoví muži, ženy, děti a zvířata, aby se přiblížili vytouženému cíli tušenému daleko vepředu.

Večer jsme došli do městečka Puente la Reina, kde se sbíhají pyrenejské cesty z Roncesvalles a Somportu, aby dále pokračovaly jako jediná, Camino francés. Řádová sestra z refugia svolila s přítomností psa, pokud bude na zahradě ve stanu. To byla nádhera. Za pouhých 5 euro máme k dispozici veškerý poutnický komfort jako ostatní. Spalo se sice ve velkých místnostech na palandách, ovšem se špunty v uších mě chrápání několika lidí nerušilo. Před spaním jsme uvařili těstoviny a najedli se v zahradě, kde se k nám připojil mladý Estonec, který však vypadá o deset1452 Puente la Reina let starší než ve skutečnosti. Jede z Pamplony na kole a přeje si, cestou najít klid a zpomalit ve svém životě. Má prosperující firmu, ale nedokáže vydržet v klidu, což by mohlo být i příčinou jeho fyzického vzezření. Ráno mě potěšilo setkání se španělským párem poutníků, kteří na Camino vyrazili se svými třemi psi. Je povzbuzující, hovořit s někým, kdo sdílí stejné potíže kvůli putování se zvířetem. Pouť absolvovali několikrát, takže věděli, do čeho se pouští, ale přítomnost jejich zvířat pro ně byla důležitější než trable. Kvůli zkušenostem mají v úmyslu si na cestu zpět pronajmout dodávku.

Poznání třicáté sedmé: města a vesnice vyrůstaly podél1457 Rio Arga v Puente cesty, kudy se poutníci ubírali do Santiaga. Hlavní třída či ulice, často jediná, je v podstatě původní cesta obestavěná domy a obchůdky, v nichž místní lidé nabízeli své služby a výrobky. Město Puente la Reina je toho výbornou ukázkou, navíc hlavní ulici korunuje nádherný most.

Z Puente la Reina pokračujeme přes půvabné vesnice obklopené vinicemi plnými zralých hroznů. V jedné z nich, jménem Cirauqui, jsme zašli do obchůdku, abychom si ve stinném1461 Cirauqui podloubí dopřáli pauzu na oběd. Do řeči se zde s námi dal mladý kluk z Lucemburska, podělili jsme se společně o jídlo a zazpíval nám k tomu starou poutnickou píseň, Canto1463 Cirauqui de Ultreia. Má velice pěkný hlas. Ze Cirauqui už odcházíme ve čtyřech. Cesta opět vede po staré římské silnici i s polorozbitým mostem. Kolem přibývá vinic, zrovna probíhá sklizeň. Hodně spolu ve skupině mluvíme, to je teď docela jiný způsob putování, než když jsem šel týdny sám a společnost mi dělala jen Kapučína. Steve hovoří německy, anglicky a francouzsky, na pouť se vydal vlakem z Lucemburska, pěšky vyšel z francouzského Bordeaux, chce poznat svět, lidi a nalézt svobodu. Rád by se stal hudebníkem, hlas má vyškolený a opravdu velice pěkný. Má velké plány, ze Santiaga pokračovat do Sevilly, vydělat peníze na zakoupení autobusu a odjet s ním do Afriky, kde chce žít v Senegalu s místními hudebníky. Jeho nápady jsou velice smělé až fantastické, ale je v nich hodně sympatického.

V městečku Estella – důležitém v historii současného oživení zájmu o svatojakubskou pouť, odmítli psa v příjemném refugio v centru. Musíme za město do další ubytovny ve sportovním komplexu, která není tak pěkná, ale nehraje v něm new age hudba a Kapučína může spát alespoň před vchodem. Při placení zjišťuji, že mi chybí pas a peněženka s asi 100 eury. Někde jsem je musel nechat, ale nevím kde. Obvolávám poslední refugio, když si Anton vzpomněl, že jsem je položil v Cirauqui na automat na kávu. Podařilo se mi dovolat do obchůdku s automatem a sláva, majitelé tam skutečně našli oboje. Rychle se s nimi domlouvám, že si je zítra vyzvednu.

Ráno musím brzy na autobus, abych byl v poledne v Cirauqui, kde mi brazilští majitelé obchůdku1468 Estella v pořádku předali pas i peněženku, ve které nic nechybělo. Tara, Anton i Steve na mě počkali v Estella, kam jsem dorazil rychle, protože jsem znal cestu a šel bez batohu jen s holí. Co nám včera zabralo celé odpoledne, jsem sám urazil za dvě a půl hodiny.1470 klaster Irache

Za Estella se nachází pozoruhodná atrakce Camina, klášter Irache. Celá oblast La Rioja proslula pěstováním vinné révy a výrobou vína, a tak i klášteru patří mnoho vinic, díky nimž produkuje vlastní víno. Jako službu1471 klaster Irache poutníkům nabízí vynikající občerstvení. Ve zdi kláštera je volně přístupný kohoutek, ze kterého prýští čirá voda a červené víno. Využili jsme pohostinnosti mnichů a jako poutníci si nabrali víno do prázdné láhve. Kvalita moku byla pochopitelně nevalná, obyčejné stolní víno, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď.

Místní lidé se chovají k poutníkům velice hezky, v následující vesnici nám jeden z nich věnoval1478 Villamayor de Monjardin sklenici velice ostrých papriček, jinde se starší zemědělec podělil o náklad jablek a hrušek přenášený postaru na hřbetě oslíka. Obtíženi tolika dary jsme došli do refugia ve Villamayor de Monjardín, kde nám od rána rezervovali postele. Refugio patří starým holandským manželům, kteří tady tráví většinu roku kromě zimy, aby zpříjemnili cestu poutníkům.

Poznání třicáté osmé: podél poutě existuje mezinárodní komunita lidí, kteří se rozhodli pro službu poutníkům. Práce je obohacuje, přináší jim radost i naplnění života, v jimi vedených refugios je potěšením přespat. Prostředí i atmosféra působí konejšivě a povzbudivě a v poutníkovi zůstanou po odchodu příjemné vzpomínky i velká radost.

Tara se musí vrátit do Anglie, protože jí začíná škola. Anton se Stevem nám po večeři dopřáli čas pro sebe na pokoji, věnoval jsem jim alespoň láhev vína. Ráno jsme se rozloučili, Tara odjela do Pamplony, odkud pokračovala přes Paříž do Londýna a Oxfordu. Loučení s milovanou osobou není nic, v čem bych si liboval, tak jsme rychle hodili batohy na záda a vydali se svižným tempem na cestu. Walk it off, man.1480 pred Los Arcos

Čekal nás dlouhý úsek naprosté pustiny, ale cesta rychle utíkala, snadno doháníme ostatní1481 pustina Los Arcos poutníky a necháváme je za sebou, s jakou vervou hltáme kilometry. Mě to tak vyhovovalo.

Před polednem jsme urazili uspokojivých 15km do Los Arcos. Ve městě překvapuje přízemní budova s několika automaty na jídlo, nápoje a potřeby pro poutníky jako náplasti nebo obvazy. Poskytuje vítaný stín, nevyžaduje obsluhu, má otevřeno 24 hodin každý den. My si však raději počkali na otevření krámku s větším výběrem, najedli se a v nasazeném tempu pokračovali dál.1484 Los Arcos

Na cestě ležela mrtvá zmije, později jich spatříme víc. Zatím se stále ještě na obzoru rýsují ostrá temena hor, ale postupně se dostáváme do kopečků, kde se pasou kozy a ovce, roste ovoce a vinná réva. Jdeme z jednoho nepříliš hlubokého, zato příkrého, kaňonu do druhého, tak to probíhá po zbytek dne, než se ocitneme v otevřené krajině před Vianou. Steve skvěle zazpíval v místním kostele s bohatě vyzdobeným oltářem, navíc v refugio neměli nejmenší problém s Kapučínou. Může spát na karimatce v místnosti na odkládání bot, což ji udělalo radost.1492 pustina pred Viana

Poznání třicáté deváté: ve Španělsku platí, že psi ani jiná zvířata nesmí do refugios, často mají zakázaný vstup do barů a kaváren, nevezmou je do veřejné dopravy. Pokud však hospitalero alespoň trochu chce, řešení se vždy najde. Jde jen o tu ochotu pomoci.

Na důkaz, že když společně cestují tři muži, nemusí trpět hladem, jsme připravili vynikající1493 Viana hostinu s lahví vína. Tolik se nám takový večer1518 Anton posledni vecere zalíbil, že v tom stylu pokračujeme i nadále. Pro tři se nakupuje lépe než pro jednoho, jídla proto máme vždy dost, střídáme se v přípravě večeří a dost si dopřáváme. Bagety, olivy, tuňáka, zeleninu a ovoce a jako hlavní jídlo těstoviny, špagety, rýži, kuskus s omáčkou a pivo nebo lahev lepšího vína, kterou kupuje Steve jako jeho velký milovník.

Další den pohodlně dojdeme do hlavního města kraje La Rioja, do Logroňo. V jeho starých uličkách se před bary vyvalí sudy, na kterých se ochutnává místní úroda. La Rioja vínem skutečně žije. Musíme zde vyřídit nutné věci jako internet, peníze, nákupy, takže nám trvá poměrně dlouho, než zanecháme město za zády. Cestu předměstím nám zpříjemnil pán na kole, jemuž stále padal řetěz z převodů, tak šel s námi pěšky, povídal a na závěr nás obdaroval bonbóny. Za městem se nachází odpočinková zóna se stromy a velkou vodní nádrží. Byla už sice polovina října, ale neváhali jsme a vrhli se do vody, abychom si ještě naposledy v roce zaplavali.

V Navarette nás nepustili do refugia, ačkoli by se místo pro Kapučínu bezpochyby našlo. Refugio bylo pěkné, levné, navíc se venku udělala pořádná zima. Byl jsem z toho rozčarovaný, mrzelo mě1498 Navarrete to i vůči Antonovi se Stevem, kteří nás z kamarádství neopustili. Oba prohlásili, že raději s námi přespí venku, za což jsem jim byl vděčný. Nad vesnicí jsme našli místo na vrcholu kopce, odkud byl báječný výhled a na vařiči si připravili stejně bohatou večeři, jakou bychom si dopřáli v refugio. Velice jsem tu noc ocenil přátelské pouto mezi námi.

 Vstáváme později než obvykle, protože se nikomu nechce ze stanů, taková je venku zima. Než začne svítit slunce, pohybujeme se ztuha jako ve zpomaleném filmu. Scházíme dolů1499 vino na kávu a snídani do pekárny, teprve pak se vydáváme dále. Noci jsou již studené, přeci jen kalendář hovoří o říjnu. Cesta je obsypaná úrodou fíků a hroznů, asi bychom to neměli dělat, ale občas si pár utrhneme. Vinice, pořád jen nekonečné vinice, slunce žhne, konečně na kopci nacházíme trochu stínu a připravené1504 Alto de San Anton místo na piknik. Po opožděném obědě doháníme spánek, který ve studené noci nepřinesl skutečný odpočinek. Ještě za světla docházíme do Nájera, před městem si fotím zajímavou značku u silnice. Zachycuje postavu poutníka na přechodu, aby řidiči věděli s předstihem, že tudy často přechází poutnický národ. Refugio v Nájera je na druhé straně města za řekou. Hospitaleros jsou příjemní, ale pes dovnitř nesmí. Přemýšlíme, že ještě v noci půjdeme asi sedm kilometrů dál, kde by mělo být refugio se zahradou, naštěstí jsme noční cesty ušetřeni, když hospitaleros dodají, že pes může spát ve stanu v boční uličce. Než jdeme spát, staneme se svědky zajímavé scény. Dvojice poutníků s velkým věkovým rozdílem mezi sebou se dostala do sporu s jedním z hospitaleros. Zdejší refugio zavírá v osm hodin ráno,1505 atencion půl hodiny zabere úklid, takže pracovníci chtějí, aby poutníci opustili ubytovnu do půl osmé. Takové je zdejší pravidlo. Paní ovšem důrazně protestuje, takže hospitalero vysvětluje, že tady pracují dobrovolně a ráno musí uklidit, než půjdou do zaměstnání. A nepříliš šťastně dodává zjevnou pravdu, že pokud se jí pravidlo nelíbí, může jít spát do hotelu a vstávat jako turisti, v kolik chce hodin. Podrážděná paní se tím vystupňovala do křiku. Stále dokola opakuje větu, že není turista „yo no soy turista“. Hospitalero se vylekal a aby ji uklidnil, položil ruku na její rameno, když v tu chvíli vyskočil starší přítel dotyčné a obořil se na něj, ať se jí neopovažuje dotýkat. Všichni se pak uklidnili, ale bylo to zvláštní. Pár opustil refugio v sedm hodin ráno poté, co napsali značně roztrpčené výtky do knihy komentářů.1508 Najera

Poznání čtyřicáté: poutníci mají určitá práva a status a nechtějí, aby je kdokoli zaměňoval za turisty, ale zároveň i oni musí respektovat některá pravidla.

Vzhledem k časovému posunu je takto daleko1509 Najera na západě Evropy ještě v osm ráno tma. Steve chce zpívat v kostele, nacházíme otevřený klášter, kde se po odchodu jeptišek probouzíme za jeho zpěvu. Je už horko, když po nákupu vyrážíme dál. Kopce zmizely, místo nich se do dáli táhnou zvlněné pahorky jako duny pouště. Kdysi dávno celé území1514 Camino pred S Domingo pokrývaly hluboké lesy, dnes se tu pěstuje obilí, takže po sklizni kraj vypadá jako pustá step. Kráčíme nekonečnou plochou, často odpočíváme a hledíme do otevřeného prostoru. Denní pochod končíme v Santo Domingo de la Calzada, městě pojmenovaném po svém zakladateli, který vybudoval silnici a postavil most a hospital pro potřeby poutníků. Po smrti byl pro své zásluhy1515 Santo Domingo de la Calzada prohlášen za svatého a pochován v prostředku cesty. Nad jeho hrobem později vyrostl výstavní kostel, ve kterém chovají slepice. Domingo totiž způsobil zázrak, když nespravedlivě oběšeného mladíka držel celou dobu za paty, takže neumřel. Zpráva se donesla k vládci kraje, který tomu nevěřil a řekl, že mladík je stejně živý jako slepice na stole, kterou se chystal sníst. A hle, slepice vyskočila a běhala po stole. Refugio je v krásném renesančním domě za dobrovolný příspěvek, kde Kapučína směla spát na zahradě. Rozdal jsem několik dotazníků a seznámil se s Mexičanem, který putuje z Pamplony.

Anton tady následující ráno končí svoji pouť,1521 Santo Domingo de la Calzada musí odjet autobusem, aby stihnul letadlo do Německa. Jdeme na poslední společnou kávu a poslechnout si Steva do kostela, venku poprchá a je zima. Pak vyrážím dál se Stevem, je to pro mě jiná zkušenost, protože Steva stále tolik neznám. Anton je vzdělaný člověk z univerzity, věřící katolík, snadno s ním nacházím řeč o vědě, etice a cestování. Steve zase velice pohledný se zevnějškem mušketýra, duší muzikant – bohém. Druhý den nám Anton poslal email, že nás zahlédl z autobusu kráčet podél silnice a že mu to lítostí trhalo srdce a že chvíle, kdy Steve zpíval v kostele, byly pro něj nejduchovnější.

Hodně si povídáme, Steve prošel před několika lety větší krizí, kdy navštěvoval psychology. Já zase v Praze občas organizuji koncerty, takže o společná témata není nouze. Po kávě v motorestu jsme se tak rozmluvili, že přecházíme odbočku a musíme se složitě vracet na správnou cestu přes pole. Vyšlo přitom najevo, že Steve se bojí hadů. Ostřížím zrakem za pomoci hole prohlíží ve strništi každé místo, než se tam odváží vkročit. Po dlouhém pochodu jsme v Belorado, nacházíme místo v refugio zbudovaném v prostoru bývalého divadla při kostele. Nakupujeme jídlo, při návratu zpět vyslechneme mši, v albergue společně jíme s dalšími poutníky. Vládne zde velmi příjemná nálada, protože je nás ani ne deset a prostor ubytovny je úžasný. I Kapučína smí zůstat s námi až do 11, pak jí stavím stan na zahradě.

Ráno mě budí Kapucka, protože ji někdo pustil do budovy. Okamžitě mizí pod postelí, aby ji nikdo náhodou nevyhnal ven. V klidu snídáme a povídáme s manželským párem, který to zde1527 Montes de Oca vede. Dnes nás čeká přechod hor, jsem zvědavý. Nejprve se ubíráme krajinou kopečků, ale bez lesů. Procházíme rozbité a opuštěné vesnice, kde jedinou známku života poskytují refugios. Před vlastním výstupem do Montes de Oca se zastavíme na kafe, pak už kráčíme několik hodin lesy stále vzhůru. V minulosti to bylo obávané místo, kde bandy zločinců přepadávali procházející poutníky. Předcházíme skupinu německých výletníků a ocitáme se u kláštera San Juan de Ortega, žáka Svatého Dominga. Kostel má na starosti legendární starý farář, který zde pro poutníky1530 farar v San Juan de Ortega připravuje zeleninovou polévku. Kapučíně musím odoperovat roztržené ucho, snad proto za odměnu od farářovy hospodyně dostává vlastní spacák, který zde někdy nechal jakýsi poutník. Spí proto ve stanu v pohodlí jen o málo menším, než mají lidé v budově, kde neteče teplá voda a v noci je zima. Samozřejmě se účastníme mše, poté nás farář zve na svou proslavenou polévku. Vytváří se krásné mezilidské pouto. Tlumočím Stevovu prosbu, že by nám rád zazpíval a všichni souhlasí a když skončí, pozdvihne hlasy ve zpěvu skupina Francouzů.

1532 San Juan de Ortega

Další den nás čeká velké město Burgos. Ještě předtím projdeme vesnicí Atapuerca, kde se našli nejstarší pozůstatky Homo sapiens v Evropě. Polední horko přečkáme v kavárně, je hrozné1536 Atapuerca vedro. Osmdesátiletá poutnice se synem ani nemůže pokračovat dál, shání ubytování v okolí. Nechutně tlustý Němec přemlouvá blonďatou a trochu zmatenou německou poutnici, ať si s ním pronajme pokoj v drahém hotelu, že to je lepší, než spát v ubytovně, navíc je to společně vyjde levněji. Udělalo se mi z něj zle a co horšího, druhý den jsme potkali holku před katedrálou a říkala, že se spolu v hotelu vyspali. Raději se vydáváme do města, kde nás téměř umoří nekonečná ulice předměstí Burgos plná velkoobchodů a skladů. Konečně jsme v centru, z kaváren na nás mávají1540 Burgos známí a radí, kam máme jít. Až na druhé straně centra je veliké refugio v parku, tady alespoň nevadí pes. Jsme ve velkém městě, uháníme do centra a procházíme kavárny a bary. Steve žije pro holky, ale neumí španělsky, poznáváme spoustu nových lidí a užíváme velkou legraci a zpátky musíme běžet, ať nám nezavřou ubytovnu. Nestihli jsme to, naštěstí nás poutníci pouští dovnitř.

Po probuzení necháme batohy v refugio, je den a chceme vidět katedrálu a já potřebuji nakopírovat další dotazníky. Katedrála bere dech, je1543 Burgos ohromná, nesmírně členitá. Není divu, že z ní udělali muzeum, tolik pokladů skrývá. Za všechny pozoruhodnosti jmenuji hrob El Cida a jeho ženy. V obřím hypermarketu nakupuji oblečení, ponožky už mám všechny dočista1544 Burgos roztrhané. Počasí vypadá na déšť, skutečně odpoledne prší. Potkáváme třicetiletého Němce, který kráčí opačným směrem ze Santiaga. Lituje, že nemá sebou stan, že by nebyl odkázán na refugia a že nevěděl o chůzi na dlouhé vzdálenosti dříve v životě, je nadšený. Za Burgosem začíná Meseta, rozlehlá rovná pláň, kterou se prohání vítr. To je velká zkouška pro poutníky. Obklopují nás dlouhé svahy bez stromů, dokonalá pustina. Nocujeme na odpočívadle, kde z porůznu posbíraných klacíků rozděláme oheň na uvaření těstovin. V noci silně prší, naštěstí má odpočívadlo malou stříšku.1550 Fuente de Praotorre

Ráno sušíme stan a pak už jen jdeme a jdeme. Ve vesnici s otevřeným obchodem a ubohým1552 Convento de San Anton výběrem leží na lavičce fyzicky zničený poutník. Táhneme dál, nic jiného nezbývá. Vítr fouká do uší, zpíváme si, ale hlavně šlapeme po cestě. Procházíme ruinou kláštera San Antón, za kterým je náš cíl, městečko Castrojeríz. Dříve bohaté a properující díky přílivu poutníků, s několika kostely a hospitaly. Dnes jen úctyhodná vzpomínka na dny bývalé slávy. Ale refugio je nádherné, provoněné kadidlem, s klasickou hudbou, dobrovolným příspěvkem a skvělým hospitalero. Tak báječně se v něm odpočívá, že se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc. Hospitalero nic nenamítá, poutníků mnoho nechodí, takže po dlouhé době spíme dvakrát na jednom místě, máme den volna. Peru oblečení, jdeme nahoru si prohlédnout zbytky hradu, jinak spím celý den. Potkáváme se s Kanaďankou a jejím kamarádem, na které pak narazíme ještě několikrát. Slečna je příjemná, povoláním novinářka, sem si přijela pro nový smysl života. Medituje, cvičí jogu, ale bolí ji hodně noha, neví, jestli to celé ujde.

1554 Castrojeriz

Po úžasném odpočinku, kterého se nám nečekaně dostalo, zvládáme příval deště. Ten mění1567 Colina de Mosterales polní cestu v kluziště, na nohy se lepí bahno, boty ztěžknou alespoň o 4 kg. Za řekou Pisuergo přecházíme z kraje Burgos do Palencie. U řeky rostou stromy, které podzim barví do zlatova. V Boadilla del Camino stojí u kostela gotický sloup, u něhož dříve místní autority trestaly provinilce. V soukromém a velice hezkém refugio pijeme kávu, Steve1578 Steve v Boadilla únavou usíná na židli, ale musíme dál. Končíme až ve městě Frómista, kromě nádherného kostela nepříliš zajímavého, kde se v refugio chovají odměřeně, ale možná to všechno způsobilo nevlídné počasí. V noci stále prší.

Ráno jsme z refugio doslova vyhozeni, do1588 uz vidime znacku deště se nám opravdu nechce. Chudák Kapucka, která strávila noc ve stanu, kam bohužel zateklo, je naprosto promoklá. Chce to kávu a pekárnu, po snídani se konečně cítíme lépe. Když jsme obešli celé městečko při bloudění, konečně nacházíme cestu ven. Vede podél hlavní silnice v podobě jakési poutnické dálnice, kde nelze než si přát, jít co nejrychleji a mít ji tak brzy za sebou. V monotónní rovině vyčnívá již z dálky patrný1594 Villalcazar de Sirga ohromující kostel v docela malé vesnici Villalcázar de Sirga. Patřil řádu templářů, kteří zde mívali svoji základnu. Udivuje velikostí, krásou rosety i sochařskou výzdobou. V kavárně nás potkává Kanaďanka a vypráví, že původně mířila do Indie s kamarádkou, ale ta otěhotněla a ona se na internetu dočetla o Camino jako o cestě, která změní váš život. Přiznává, že vlastně neví, co si se sebou počít1596 Villalcazar de Sirga. S kamarádem tady zůstane kvůli bolesti v noze, my pokračujeme do Carrión de los Condes. Máme štěstí, vezmou nás se psem, který bude spát ve vyhřáté garáži. Steve dostává od ženy majitele jako dárek přívěšek na krk, ze dřeva vyřezaný poutnický a templářský kříž  – tau. Má z něj ohromnou radost. Vaříme si jídlo, když nás zdraví staří známí z Kanady. Museli sem, protože refugio ve vesnici zůstalo zavřené.

Z Carrión de los Condes jdeme 15 km dlouhou, rovnou cestou bez stromů. Jedná se1606 stale na zapad o starou římskou stezku, Via Trajana, v létě skutečný postrach poutníků, neboť se na ní nelze schovat před nemilosrdným sluncem. Na jejím konci mnozí naši známí pro ten den končí, my si jako cíl stanovili odvážně až Sahagún, tak jdeme dál. V cíli jsme až v noci, o posledních pár kilometrech ani nevím, jak jsme je vlastně zvládli. Ten den máme1605 pred Sahagun v nohou 40 km, což je znát. Refugio v bývalém kostele je obrovské, provoněné dřevem. Dostává se nám vřelého uvítání od známých, kteří byli před námi, ale dnešním pochodem jsme je dohonili.

Druhý den si prohlížíme město plné památek na mozzarabský styl architektury. Před úchvatným kostelem z červených cihel potkáváme francouzského poutníka, který se vrací domů poté, co začátkem léta vyrazil. Jde Camino podruhé a je mu vděčný. Je jedním z lidí, kteří mi v paměti zůstali zvláště výrazně. I když nemá peníze a sbírá nedopalky cigaret,1610 chuze je jako letani aby si zakouřil, je šťastný z poutě. Komentuje poutníky a taky poutníky, kteří se na něj dívají skrze prsty a vypráví, že šel v létě Via Trajana, bylo vedro a že to bylo dobré. A že teď hlavně v Galicii pořád prší a to že je také dobré. Bylo patrné, že jej Camino dobíjí radostí a entuziasmem. I když je chudý a než se vydal na pouť, žil ve Francii jako bezdomovec, boty má parádně naleštěné. Ohromil mě větou, že chůze je jako létání, protože mám docela stejný pocit. A také radou, abych si pamatoval, že všechno je dobré. Setkání s ním dobré skutečně bylo.

Meseta má zvláštní kouzlo, svojí rozlehlostí se podobá širokému moři, které je také stále stejné, ale přesto plné vzrušení. V noci jsme zabloudili, ale to nevadilo, protože jsme se vynořili u otevřeného refugia. Nikde nebyl hospitalero, tak jsem vzal Kapučínu dovnitř, stejně jsme spali raději dole ve společenské místnosti u počítače s internetem než nahoře na pokojích.1619 Mansilla de las Mulas

Počasí je pořádně upršené. Čekáme, jestli nepřestane, ale nic, takže v 11 dopoledne za deště vyrážíme do města León. Cestou míjíme památník současným poutníkům v Mansilla de las Mulas. Znavené postavy polehávají u kříže, přesně tak se v tomto počasí cítím. Předměstí velkých měst nebývají hezká, ani León není výjimkou. Samá skladiště plus velkoobchody a hypermarkety, alespoň jsem si koupil nové kalhoty, které už byly nutně potřebné.

Refugio v León vypadá jako kasárna, strohá budova s dlouhými chodbami, všude linoleum. Jako pozitivum alespoň vyzdvihnu horkou vodu ve sprchách. Zato noční život v tapas barech byl fantastický. Pivo s limonádou může znít jako hrozná míchanice, ale zde se to pije běžně. Potkali jsme známé a dobře se bavili hluboko do noci. Jenom Steve stále nenašel svoji vysněnou krasavici.

V noci jsem nastydnul, druhý den se necítím úplně v pořádku, ovšem pozítří už mi bylo docela zle. Nicméně stále ještě v Leónu jsme nemohli vynechat katedrálu, která se naprosto liší od katedrály v Burgos. Krása zdejší spočívá v barevných vitrážích mnoha oken vysoké stavby. Při průniku slunečních paprsků se jedná o podívanou nevýslovného půvabu. A když Steve zazpíval hymnu poutníků, úplně jsem kouzlu magického prostoru propadl.

Na ulici potkáváme zvláštní dvojici, staršího muže tlačícího vozík s mentálně postiženou dívkou.1624 Leon Začali jsme si povídat, José hovoří několika jazyky, jeho životní osudy jsou skutečně pozoruhodné. Jako rodilý Kubánec dělal tlumočníka do ruštiny, učil rusky Che Guevaru, o němž prohlásil, že se víc věnoval spřádání revolucí než studiu. Pak ale upadl do nemilosti1625 Leon Castrova režimu a měl štěstí, že mu španělská vláda udělila azyl a malou penzi. Postižená dívka byla jeho vzdálenou příbuznou, o níž se staral, aby měl společnost. Pozval nás na kafe a úpěnlivě žádal, ať mu určitě píšeme. Musí se cítit nesmírně opuštěně. Několik let jsme spolu zůstali v emailovém kontaktu.

Z Leónu plynule přecházíme předměstím do La Virgen del Camino s moderním kostelem. Občas vysvitne slunce, ale jinak je poměrně chladno. Camino se usilovně vyhýbá hlavnímu silničnímu tahu, ale protože ten kopíruje starou stezku, jsme mu neustále na dosah. Červená světla aut nám připomínají, jaký pokrok lidstvo učinilo od doby povozů tažených koňmi. Z Leónu zbývá 300 km, refugios výrazně přibylo, každá vesnice vybudovala jedno obecní, často jsou podél cesty i soukromá albergues. Po celý rok tudy prochází tolik poutníků, že se zřejmě všechna uživí, i když obecní refugios bývají zdarma či za velice mírný poplatek. Na místo našeho noclehu dorážíme tak pozdě, že musíme klepat na okno, aby nás již spící poutník pustil dovnitř. Ještě na prahu nám vyčiní, že rušíme, což chápeme, i když si pak říkáme, že pro nás udělal dobrý skutek a měl by ze sebe mít radost. Hospitaleros potkáváme zřídka, poutníků je v říjnu tak málo, že brzy odcházejí domů a vracejí se až k rannímu úklidu. V tichosti si připravíme večeři, samozřejmě umyjeme nádobí a zaléháme.

Když se probudíme, ta hrstka ostatních poutníků je již pryč. Většina lidí vstává za tmy, aby ušli co nejvíce, potom usínají nejpozději do devíti večer. Potkáváme mnoho starších poutníků, kteří si vybrali tento čas kvůli mírnějšímu počasí, ostatně ti mladší bývají ve škole. Není mi dobře, nachlazení z Leónu mi ubírá sil, proto když vcházíme do půvabného městečka Hospital del Órbigo, hledáme refugio. Stačí procházet ulicí a vybírat si, jedno je hezčí druhého. Nás zlákalo refugio s patiem porostlým břečťanem. K nemoci se přidává špatná zpráva, naše Credencialy zůstaly v Leónu na recepci, kde si je od nás vyžádali s tím, že je ráno vrátí. Naneštěstí jsme na ně dočista zapomněli a protože je po nás včera nikdo nechtěl, zjistili jsme to až o dva dny později. Máme alespoň poutní deníky, do kterých si necháváme rovněž tisknout razítka, takže snadno dosvědčujeme svoji poutnickou identitu, ale ztráta Credencialů je citelná a mrzí. Volám do Leónu a sláva, stále je tam mají. Rychle se domlouváme, že zítra Steve pojede autobusem zpátky a1633 Hospital de Orbigo vyzvedne je, zatímco na něj počkám v refugio. Procházíme městečkem, chlubí se dlouhatánským mostem, který má zajímavou historii. Nešťastně zamilovaný šlechtic se zálibou v rytířských románech se rozhodl dokázat vyvolené svou lásku tím, že nosil kolem krku železnou obruč. Protože mu to k jejímu srdci nepomohlo, vyhlásil, že vyzve k souboji každého šlechtice, který pojede přes most. Jakmile v soubojích zlomí dostatečný počet kopí, odjede slavně s družinou do Santiaga, kde odevzdá Jakubovi železnou obruč na památku svých činů. Jeho obruč tam dodnes uchovávají v muzeu. Patří se říci, že vyzvaný šlechtic směl souboj odmítnout a za půl roku soupeření došlo nešťastnou událostí pouze k jedinému úmrtí.

Steve tak jako kdysi mladý šlechtic procházel městem a vyhlížel, jestli právě zde nepotká dívku svých snů. Já se brzy vrátil do refugia, kde jsem se celou noc třásl zimnicí pod dekami.

Den odpočinku musel stačit, naštěstí jsem to nejhorší překonal a nachlazení se nerozvinulo v něco horšího. Steve ráno odjel a odpoledne se s úsměvem vrátil s našimi Credencialy v ruce. Měl jsem takovou radost, vždyť to bylo lepší než suvenýr, můj poutnický dokument i pas.

Můžeme pokračovat v pouti. Ani jednoho z nás netlačí datum návratu, dáváme přednost prožití poutě před proběhnutím tratě, nicméně myslím na potřebu včasného návratu kvůli škole. Mám stále v úmyslu, sepsat diplomovou práci v průběhu listopadu, ať stihnu obhajobu v lednu.1638 Monte de la Colomba

Podzim ukazuje svoji nevlídnou tvář, šedivá obloha nepovzbudí, když se k ní přidá prudký déšť, putování tolik netěší. Schlíple se vlečeme bahnem, pláštěnky zachraňují od nejhoršího, ale i tak jsme po pár hodinách mokří a unavení. Konečně jsme v městě Astorga. S představou teplého přístřeší vcházíme do obecního refugio, kde se nám dostane tak studeného a nepříjemného uvítání, že se stěží vzpamatovávám. Jakýsi vrchní hospitalero nás ošklivým způsobem vyhodil z budovy s poukazem, že pes dovnitř nesmí. Přitom budova vypadá jako přestavěná továrna, velice ošklivá a neosobní, hlavně však tak obrovská, že kdyby jen trochu chtěl, řešení by se našlo. Nehledě na to, že poutníků na cestě je již skutečně pramálo, takže argument o plné ubytovně a rušení ostatních neplatí. A vrcholem byla arogance, s jakou nás vyprovodil ven. Inu i to se stane. K naší neskonalé úlevě se nás ujali o pár ulic dál v nádherném soukromém refugio, kde nocovala většina poutníků a známých. Ubytování bylo excelentní, atmosféra domácí, Kapučína směla přespat na zahradě. Nakonec jsme v duchu1645 Astorga děkovali hrubiánovi, že nás nepřijal, jinak bychom nepoznali tak příjemné místo. Prohlédli jsme si uličky, katedrálu a Palacio Gaudí, původně zamýšlené jako sídlo arcibiskupa, který zde však nebydlel. Dodnes je fantastická stavba v sousedství katedrály věnována jak jinak než poutnictví.

Po návratu do refugia, když už šli poutníci spát, jsme seděli a rozprávěli s Renatou z Brazilie, která zde pomáhá jako hospitalera. Camino jde již poněkolikáté, má v sobě onu touhu, která ji sem vždy znovu přivádí, aniž by plně rozuměla svým důvodům. V Santiagu se rozhodla, že v nějakém refugio zůstane nikoli jako poutnice, ale jako pomocnice poutníkům, že třeba z druhé strany jedné řeky lépe porozumí vlastním motivům a sobě. Výborně jsme si popovídali, až tak že nám odpustila platbu za ubytování a pozvala nás na snídani.

Dopoledne si Steve přál zpívat v katedrále, proto jsme se ve městě ještě zdrželi. Prostor katedrály mě příliš nenadchnul, všude bylo příliš mnoho kulatých hlaviček barokních andílků a pozlacení na můj vkus. Steve se nemůže dočkat, až se v Santiagu shromáždí poutníci a společně zazpíváme Canto de Ultreia. Přemluvil mě k návštěvě prodejny hudebních nástrojů, kde drahnou chvíli zkoušel trubky a piáno. Podle mého názoru mu zpívání jde mnohem lépe, ale ujišťoval mne, že postrádá pouze chvilku praxe a správný náustek, aby se hraním uživil, až mu dojdou peníze.1647 Maragateria

Za Astorgou leží zvláštní kraj jménem Maragatería, má osobité kouzlo. Místní lidé mají vlastní zvyky a dialekt. Camino bez přestání stoupá, mírně sice ovšem vytrvale. Na kole nás dojel Belgičan, který je na pouti s kolem od začátku jara. Byl již letos v Římě, v Medzugorje, nyní jede do Santiaga, pak jej1651 Maragateria čeká Fatima. Nepřemýšlí, co dál, podle svých slov se nechává vést Nebem. Jeho přítomnost mi lezla na nervy. Camino zažil několikrát, takže nás oblažoval líčením, co všechno za zatáčkou uvidíme nebo koho známého na cestě již potkal. Když připojil moudra o místech síly, která dokáží cítit jen někteří a on patří mezi ty vyvolené, měl jsem ho dost.

Poznání čtyřicáté první: Camino existuje pro všechny, pro blázny i pro světce, pro mudrce i normální lidi. Je to velká cesta, na které se najde místo pro každého.

Byla už noc, když konečně vstupujeme do Rabanal del Camino, kde se nachází známé refugio vedené Angličany. Předtím jsme slyšeli zvěsti o jejich pohostinnosti, ale rovněž i varování před příliš striktním přístupem, který uplatňují vůči poutníkům. Obojího jsme si užili dostatek. Se štěstím se nám podařilo přijít před desátou, poté bychom už našli bránu do refugia zavřenou. Měli již plno, jak nám dvě milé Angličanky řekly, ale můžeme spát v zahradě a použít veškeré vybavení refugia. Pravdou je, že nám pro přespání půjčili mnoho přikrývek, přitom však v domě byly obsazené pouze postele, kdyby se jen trochu chtělo, mohli jsme spát na zemi v teple. Na zahradě jsme se znovu potkali s Belgičanem, na kterého rovněž nezbyla postel. Vytáhl z batohu láhev vína, přestal být tak elitářský a společně jsme ji vypili při drkotání zuby a vymýšlení vtipů na anglický způsob myšlení.1663 Cruz de hierro

Ráno jsme mluvili s hospitaleras, které si nás vyfotily a vyplnily můj dotazník. Pak se otevřel vesnický bar, kde jsme si dopřáli snídani. Zanedlouho po odchodu z vesnice nás čekala významná součást poutnické historie, Cruz de Ferro. Poutníci sem od nepaměti přinášejí kameny, až z nich vznikla veliká hromada, na které se tyčí k nebi kříž. Kříž a místo samotné se mi líbí, ale bohužel se kolem povaluje příliš odpadků, abych byl nadšený. Ovšem hory Montes de León mě uchvátily. Lze je přejít za jediný den pořádným pochodem, tak malé to je pohoří, ale horský charakter nezapřou. Dokáží být i1666 Montes de Leon nebezpečné. V opuštěné vesnici Monjarín se před lety usadil poustevník Tomas, aby se na1668 Manjarin tomto místě věnoval pomoci poutníkům. V zimě tu bývají pořádné závěje sněhu, Tomas zachránil několik lidí, kteří by zde jinak přišli o život. V domě si zařídil velice prostý útulek, kde je možné strávit noc. Když jej jednou odstřihli od elektrické energie, držel hladovku na ulici, dokud mu opět neobnovili dodávku proudu. Na chvíli jsme se zde zastavili posedět, popíjeli z kelímků kávu za dobrovolný příspěvek. Společně s námi na lavici seděl Jorgen, Němec středního věku ošuntělého vzezření. Dokonce ani neměl opravdové boty, jen takové rozbité sandály.1670 Manjarin Z Monjarín nás šla společně menší skupina, ale pak začalo pršet, za první vesnicí při sestupu z hor jsme se rozprchli. Chudý Jorgen v obchodě požádal o starý chleba, sotva jej dostal, hned1672 Montes de Leon zmizel. My jsme mu mezitím v obchodě rádi koupili lepší jídlo, jenže Jorgen už na nás venku nečekal. Možná se styděl, pomyslel jsem si. Teprve když jsme sešli dolů z hor, opět ho potkáváme. Stál u mostu, dali jsme mu všechno, co jsme pro něj pořídili v obchodě a chvíli si povídali. Jorgenovi je 37, má rakovinu, o chemoterapii nestojí, po propuštění z nemocnice všeho nechal a okamžitě odjel do Španělska. Teď se toulá po poutnických cestách a za chůze doufá1676 Montes de Leon v nalezení odpovědí na otázky, než zemře. Nemá peníze, žije z darů a že je milý a zajímavý, hlady netrpí. Líbil se mi. Učinil rozhodnutí, které není vůbec snadné a nyní už jen jde za svým cílem. Rakovina mu poznamenala obličej stářím, ale dala mu vnitřní jas i lehkost.

 V refugio v Molinaseca ke mně přišel starší muž, že jej těší seznámení s krajanem. Ukázalo se, že muž je emigrantem z roku 1968, nyní žijícím v JAR. Rozprávíme celý večer v angličtině kvůli Stevovi, což je trochu zvláštní, ale zcela v pořádku.1683 Ponferrada

Následující den toho moc neujdeme, končíme vlastně už1685 Ponferrada v nejbližším větším městě Ponferrada. Prohlídka templářského hradu i povinnosti vůči civilizaci nám zabraly značné množství dne, tak alespoň brzy usínáme v obecním refugio.1699 podzim v El Bierzo

Nacházíme se v oblasti zvané El Bierzo, posledním úseku před výstupem do hor a překročením hranic Galicie. Hory vyrůstají všude kolem nás, El Bierzo je jako miska z dlaní obklopená hradbou hor. Podzim vše maluje do zlatova a zářivých barev. I zde se pěstuje víno, Steve mě prosí před jednou1692 vino z El Bierzo z bodegas, výroben vína, ať se zeptám, zda nám poskytnou exkurzi. K mému překvapení se nás ujímá samotný majitel, který nás s hrdostí provází celým závodem. Víno zdejší produkce nepatří ke špičkovým, ale mají v nabídce i kvalitní vína, jednu láhev si kupuji. Zajímavé bylo, že se do výrobny stahují zmije, které lákají hromady vyhřátých vinných šlupek. V refugio v Cacabelos máme smůlu, psa vevnitř nechtějí, proto spíme ve stanu ve vedlejším parku.

Steve má narozeniny, je mu dnes dvacet tři let. Slavíme v pekárně. Ve Villafranca del Bierzo stojí starý kostel pozoruhodný svojí bránou. Nese jméno Portada del Perdón, Brána odpuštění.1703 Villafranca del Bierzo Nemocným, kteří jí prošli, byla pouť uznána ve stejném rozsahu jako dokonaná cesta do Santiaga. Odtud Camino stoupá stále vzhůru úzkým, sevřeným údolím až do průsmyku O Cebreiro. Kráčíme vždy na dohled silnice,1714 stoupani k O Cebreiro alespoň že zde postavili dálnici, která sice nevypadá moc hezky, ale odvedla takřka veškerou dopravu z malé silničky, po níž procházíme vesnicemi. Raději si nepředstavuji, jak to muselo vypadat dříve, když tudy valily proudy aut a nákladních vozů.

1706 Villafranca del Bierzo

Za tmy nacházíme střechu nad hlavou v brazilském refugio. Vůbec Brazilců na Camino potkáváme hodně, vždy s hrdě vztyčenou vlajkou. Proto nepřekvapí, že si někdo z tak početného národa na této proslulé pouti vybudoval ubytovnu.1719 stoupani k O Cebreiro

Začíná krásný den, jeho nádheru podtrhuje nepřítomnost zmizelé dálnice, zůstává jen podzimní příroda, stylové vesnice a stezka vinoucí se do hor. Pod modrou oblohou se jde s veselým srdcem. Míjíme vesnici hippies s1721 La Laguna de Castilla barevně pomalovaným teepee, s každým krokem výše se otevírá panoramatický výhled na okolní hory. Takřka před sedlem stojí u cesty kamenná značka s nápisem Galicia. Do Santiaga odtud zbývá 150km. Po tak dlouhé cestě mi to připadá jako procházková vzdálenost.1723 hranicni kamen Galicia

Konečně vcházíme do vesnice O Cebreiro. Před námi leží hornatá a deštivá země apoštola Jakuba. O Cebreiro hraje v historii Camina důležitou úlohu, legenda vypráví, že ve zdejším kostele je uchováván Svatý grál. Z původního keltského osídlení se zachovaly podivuhodné stavby1733 O Cebreiro „pallozas“, okrouhlé přízemní budovy, které svým aerodynamickým tvarem plně vyhovovaly zdejším klimatickým podmínkám. Pro poutníky byla postavena veliká budova, která svou velikostí a chladem odpuzuje, ale je k dispozici zdarma. Kapučína může spát v závětří a bezpečí v prostoru dvojitých dveří, takže naše volba je jasná, zůstaneme tady na noc. Užíváme krásného podvečera na procházce po okolí a jako vrchol všeho dobrého nám majitel obchůdku dává spoustu granulí pro psa za poděkování.1732 O Cebreiro

Vstávám za tmy, i když se mi moc nechce, ale chuť spatřit východ slunce je silnější. Venku překvapuje silný vítr, lomcuje mnou jako dítě hračkou, ovšem to nejhorší má teprve přijít. Na1736 vychod slunce na O Cebreiro okraji vesnice s výhledem na vycházející slunce takřka nelze v nárazech vichru dýchat. Na fotografiích to není patrné, ale ve skutečnosti jsem kvůli snímkům vybíhal z úkrytu po nadechnutí, abych stačil stisknout spoušť, než mi dojde dech.

Při chůzi byl vítr stěží snesitelný, zmítal námi ze strany na stranu. S jakou úlevou jsme uvítali první kavárnu, to bylo nepopsatelné. V okolí vesničky poletovaly odpadky z povalených košů i cedule. Barmanka nás varovala, ať jdeme raději po silnici, aby se nám1738 Monte Pozo de Area nic nestalo. O něco dále po cestě narážíme na památník poutníkům. Vysoký člověk v poutnickém hávu svírá v ruce hůl, zatímco si v mírném předklonu na hlavě přidržuje pokrývku hlavy. Než jsem vedle sochy získal fotku, uletěla mi několikrát kšiltovka.

Stále však sestupujeme dolů, kde se vítr postupně mírní a utišuje. Ráz krajiny se zcela proměnil, kolem nás je spousta zeleně, tráva i stromy přímo bují. Vesnice jsou menší, jejich domy tak trochu skrčené do země. Oblast je1757 Balsa na první pohled chudší, ale o to spíše si uchovala původní ráz, tak nějak to vypadalo kdysi. Přízemní stavby z naskládaných kamenů šedivé barvy prosvítají mezi zelení mohutných stromů, snadno si představím1751 corredoira skřítky, elfy, celý Tolkienův svět. Na zastávkách autobusů, na veřejných prostranstvích, všude jsou k vidění keltské ornamenty. Zcela mě uchvacují corredoiras, prastaré pěšiny občas vyskládané kamennými deskami vedoucí stromořadím košatých dubů. Takovou sítí1758 corredoira stezek je protkána celá Galicie. Chůze po těch pěšinkách neobyčejnou měrou osvěžuje ducha.

Nocujeme v refugio v Triacastela, Kapučína dovnitř opět nesmí, ale v noci ji pašuji do naší kóje. Od oběda drobně prší, teď v noci leje pořádně, to si nezaslouží, aby si nemohla odpočinout. Jednomu z poutníků se v noci dělá velice zle, voláme záchranku, která jej odváží do nemocnice. Snědl v restauraci špatný kousek ryby, alespoň že ostatním z jeho skupiny nic není.

Z novin v baru, kde pijeme ranní kávu, se dozvídám, že včerejší silný vítr byl pozůstatkem po hurikánu v Americe. V Galicii napáchal velké škody, vyvrátil z kořenů mnoho stromů, často jsme našli pěšinu zatarasenou padlým velikánem.1766 corredoira

Za Triacastelou se Camino větví na jednodenní pochod ve dvě různé cesty. Pohodlnější vede přes slavný klášter Samos, druhá nabízí procházku po corredoiras a obtížnější trasu. Klášterů jsem již toho léta viděl mnoho,1769 corredoira zato magický půvab corredoiras mě natolik baví, že snadno přesvědčím Steva, ať si vybereme namáhavější volbu. Celý den stoupáme a klesáme po svazích Galicie a mě blaží srdce při1759 pramen pohledu na pohádkovou krajinu. Občas sprchne, občas se ukáže slunce, vzduch je stále plný teplého vlhka, které si pamatuji z brazilského pralesa. O Galicii se tvrdí, že zde prší 360 dnů v roce. To je trochu nadsázka, ovšem faktem zůstává, že tento kout světa je nejdeštivějším místem v Evropě.

Na konci další etapy hledáme ubytování v Sarria, ale máme smůlu kvůli psovi. Alespoň zde odkládáme batohy, když jdeme na prohlídku města. Mám pocit, že Galicie je více uzavřená do sebe, lidé nejsou tak bezprostřední, jak jsem si zvykl jinde ve Španělsku. Večer musíme do dalšího refugia, kam přicházíme v noci, kdy zde již nikdo není. Jen pár poutníků, z nichž mě zaujala mladá Angličanka s dready, která žije jako pravá hippie. Její dotazník je skutečně zvláštním čtením. Místo národnosti uvedla planetu zemi a za svou destinaci hvězdy. Je velice otevřená a příjemná, jen mám pocit, že jí bylo v dětství nějak ublíženo, tak se uchýlila do vlastního laskavějšího světa. Další zajímavou postavou je stará Rakušanka, která jde na vlastní pěst a budeme se s ní často potkávat.

Ráno přijíždí hospitalera v nepříliš dobré náladě. Noční osazenstvo refugia jí náladu nezvedá, nikomu se nechce zhurta z útulna do lijáku. Prší urputně po celý den, nedá se nic dělat, musím v promáčených botech pokračovat. Alespoň že není velká zima. Chodíme od baru k baru, pijeme kávu, jíme bocadillos. Potkáváme se s dvojicí z Irska, syn jde z Roncesvalles, otec se k němu připojil včera v Sarria. Velice si pochvaluje zdejší počasí, že není vedro, déšť je mu příjemný. Já1780 zatopeny Portomarin jsem z tolika deště znechucený, nestačím přes noc uschnout a za hodinu chůze další den mám zase všechno promoklé. Večer dorážíme do Portomarín, jehož staré město bylo zatopeno kvůli přehradě, ještě můžeme ve vodě spatřit obrysy původních budov. Některé památky se rozebraly a kámen po kameni přenesly nahoru do nově vystavěného města. Ubytovna je nová, obří budova, bohužel mladičká hospitalera postrádá zdravý rozum či snad jen slepě plní pokyny. Pes může spát na veliké zahradě, ale nesmím pro něj postavit stan, protože stan se v jejím chápání světa rovná kempování. Nedokážu si představit, že nechám Kapucu po celodenním dešti uvázanou v lijáku na zahradě, takže ji prostě ignoruji a obcházím budovu, kde vzadu nacházím krytou prádelnu. Kapučína tam přespí na karimatce ve svém spacáku, nikomu to nevadí.

Stále rozdávám dotazníky, mám jich už desítky vyplněných v různých jazycích. Chtěl bych získat 100, to mi připadá jako dobrý počet. Komplikuje mi to však stále menší počet poutníků, kteří se nacházejí na Camino a fakt, že putujeme přibližně stejnou rychlostí, takže v ubytovně potkávám většinou ty, které jsem již se žádostí o vyplnění dotazníku oslovil.

Druhý den prší, cesta se neliší od včerejška. V baru se seznamuji se skupinou starších Australanů, kteří fotí jako blázni, za měsíc nafotili přes 3000 snímků. Jsou překvapení bohatou1783 Portomarin historií poutě a Španělska. Camino vede kolem gotického, počasím již značně poznamenaného, kříže s lebkami a zkříženými hnáty. Zvláštní podívaná. Večer na ubytovně se opakuje podobná situace jako včera. Kapučína nesmí dovnitř, i když se za ní přimlouvají i ostatní poutníci, že nikomu nepřekáží a že by mohla spát na krytém dvorku. Nad návrhem hospitalery, ať ji uvážu na blátěný pruh trávy na ulici, ani neuvažuji a přemýšlím nad vpašováním Kapučíny dovnitř. Raději jdeme do baru, kde sledujeme fotbalový zápas mezi FC Barcelona a Sociedad Real. Barca zaslouženě vyhrává 5:0 po skvělém zápasa. V noci za krytí ostatních poutníků pronáším Kapucku budovou na dvorek, kde v pohodě přečká do rána.1791 Palas de Rei

Poznání čtyřicáté druhé: Galicie je jazykově i kulturně vklíněna mezi Španělsko a Portugalsko. Španělsko trápí silné volání regionů po osamostatnění, což je mi cizí, ale pro mnoho Španělů to představuje značně emotivní záležitost. Hnutí za nezávislost je patrné zejména v Baskicku, Katalánsku a Galicii. Názvy ulic na cedulích jsou tak psány dvojjazyčně, tedy v běžné španělštině a v gallego.1800 pulperia v Melide

Zase prší, cesta se slévá v pocit z mokrých bot a nekonečného deště. V Melidě mě Steve přemluví k návštěvě pulperie, tedy restaurace specializované na přípravu chobotnic, což je národní pokrm Galicie. U velkých kotlů stojí kuchař, na háku tahá chobotnice z vařící vody, pak je nůžkami stříhá na dřevěné tácy. K nastříhaným chapadlům dostáváme chleba a červené víno. Maso je bílo červené barvy, velice jemné chuti a konzistence. Chuť není špatná, ale myslím, že tu zkušenost nebudu opakovat. Seznámíme se zde s dalšími poutníky, zajímavý je muž z Malagy, který jde se svým starším bratrem, který byl dlouho závislý na drogách. Camino mu má pomoci, což se očividně děje, ale jeho fyzička je moc špatná. Často se musí zastavit a vydýchat, než dokáže pokračovat.

Říkáme si, že půjdeme-li po celou noc, ráno budeme v Santiagu. Chybí nám asi 40 km do cíle, což lze ujít. Potíže s nočním pochodem nastaly, když na kraj padla tma, protože přestalo být vidět na cestu. Nemohli jsme následovat značky, k tomu se přidala únava z celodenního putování a když se proto za jedním mostem objevilo opravdu moc hezké refugio Ribaiso de Baixo, nebylo o čem uvažovat. Refugio disponovalo několika budovami, nejvíc se mi líbí v obrovské jídelně vytvořené z bývalé stodoly. Samozřejmě jsme se takřka všichni znali, vítání mi tak připomíná rodinnou sešlost. Určitě nelituji, že nejdeme nočním pochodem, třebaže ta myšlenka je lákavá. Vždyť Santiago leží takřka na dosah.

Snídáme v nedalekém městečku Arzúa, tady nejsou skutečně velká města nebo možná přes ně Camino nevede. Káva a croissanty po ránu jsou vždy velkou vzpruhou. Jdeme dál, buď dnes či1853 susirna zítra budeme u cíle, ani tomu nemůžu uvěřit, vždyť sem jdu od začátku léta a nyní je listopad. Schováváme se před deštěm v barech, pláštěnku z Francie už mám roztrhlou. Hodně prší, přesto je relativně teplo. Vedle domů často stojí podivné stavby, dozvídám se, že se jedná o sušičky na kukuřici. Vypadají jako domečky na vysoké noze. To proto, aby na ně prý nevylezly myši. Večer jdeme z baru společně se starou Rakušankou. Ona v tom lijáku už nedojde do refugia asi deset kilometrů odtud, domlouvám jí telefonicky nocleh v bližším motorestu. Na chůzi lesem je1810 stale na zapad moc tma, raději jdeme po silnici. Prší tak hustě, že není vidět před sebe. Zmocňuje se nás nelíčená euforie, skáčeme do kaluží a zpíváme, co nás první napadne. Rakušanka nás láká do motorestu, ale máme se Stevem takovou chuť v tom bláznivém počasí a náladě pokračovat, že odmítáme a jdeme až do refugia. Poslední ubytovna před Santiagem zeje prázdnotou, je tu krásně teplo, tak suším boty a oblečení, i když vím, že to asi nemá moc cenu.1812 les pred Santiago

Taky že ne. Prší i následující den. Ale to už nevadí. Přes vesnici Lavacolla, kde se kdysi poutníci umývali v potoce, aby předstoupili před Jakuba čistí, projdeme hájem vysokých stromů, mineme letiště a zanedlouho stojíme na Hoře radosti, Monte do Gozo. Tak se nazývá pahorek, z něhož lze poprvé spatřit cíl celého putování. Je to zvláštní, ale žádnou radost necítím, určitě se to nedá srovnat s pohledem na sochu Panny Marie v Le Puy. Obloha je šedivá, přes stromy stejně není nic vidět a mě zajímá jedině, zda seženu ubytování, aby se mnou vzali i psa. Obejdeme obří památník návštěvy papeže Jana Pavla II, který sem přišel jako poutník, ze čtyř stran se na něm zobrazují scény z návštěvy a putování.

Pod vrcholem se ve svahu rozkládá největší refugio, jaké si umím představit. Tady dokáží ubytovat stovky poutníků, což je možná zapotřebí na Svatý rok, ale takto prázdné vypadá místo obludně. Nechceme zde zůstat, z budky obvolávám refugia, daří se nalézt jedno nedaleko centra, kde nemají problém se psy. Jmenuje se Aquarius. Pod kopcem začíná vlastní město, hltám jej očima, konečně si uvědomuji, že jsme to dokázali. I Kapučína něco tuší, protože z ní spadla únava a skáče na vodítku jako štěně. Aquarius se jeví jako velmi příjemná ubytovna. Hraje tu relaxační muzika, na stěnách visí obrázky, je plné poutníků a známých.1860 Santiago de Compostela

Po ubytování vyrážíme do centra. Nejprve zajdeme do katedrály na večerní mši. Tu si opravdu užívám, rozhlížím se po Jakubově domě, vše se leskne a třpytí, katedrála je skutečně působivou stavbou, ohromná se klene až kamsi k nebesům. Přede mnou se odehrává slavnostní podívaná, církevní hodnostáři klekají a pozvedají monstraci. Poslouchám jen na půl ucha, víc se nechávám unášet proudem představ, který mě nese z domova, odkud jsem odešel před více jak 4 měsíci, abych vlastním úsilím, svými kroky odměřil tu velikou vzdálenost. Myslí mi táhnou vzpomínky na lidi, místa a pocity, které jsem prožil. Tolik toho bylo, radostí, obav, trápení s počasím, potěšení z chůze a nových míst, z poznávání.

Po mši sestupuji po schůdcích pod oltář, abych se pozdravil s Jakubem a poděkoval mu za dobrou pouť. V malé skříňce mají ležet jeho ostatky, jestli tomu tak skutečně je či není, mě nijak netrápí. Nahoře vedou schůdky k jeho soše, člověk k ní přistoupí zezadu a má ho obejmout. Rád tak činím.1843 Santiago de Compostela

Zpátky v uličkách starého města každou chvíli narážíme na někoho, s kým se musíme pozdravit a buď si sednout do baru či kavárny nebo alespoň prohodit pár slov přímo na ulici. Setkáme se znovu s Jorgenem, který do Santiaga jít původně ani nechtěl, měl v úmyslu pokračovat z Monte do Gozo dolů do Portugalska, ale neodolal. Tvrdí, že Santiago je pro poutníka magnet a past.1840 Santiago de Compostela

Poznání čtyřicáté třetí: poutníka se na konci cesty snadno zmocní nostalgie. Ve městě potkává známé, kteří dorazili před ním a postupně sem docházejí ti, které on nechal za sebou. Tak je stále s kým mluvit, co probírat, na co vzpomínat, s kým se loučit. A protože Santiago je nádherné město s neopakovatelným kouzlem, které vyrostlo díky pouti, má poutník právo se domnívat, že je tak trochu jeho. Slyšet zvuk své hole na jeho dlažbě je zážitek, jaký nikdy nebude mít člověk, který sem přijel jako turista.

Strávil jsem v Santiagu týden, protože jsem řešil problém, jak se dostanu zpátky. Pro ostatní tady Camino skončilo, čekala je pouze cesta letadlem, vlakem či autobusem domů, pro mě každý další den ten oříšek nabýval na zapeklitosti. Připadal jsem si jako v Kafkově románu. Jako v jeho Zámku jsem chodil po ulicích, otevíral dveře a něco hledal, ale všude mě odkazovali jinam. Do vlaku psa nevezmou, tak jsem našel autobusovou společnost, která by nás odvezla na francouzskou hranici, ale Kapučína musí být v plastovém boxu, kterou strčí do zavazadlového prostoru. Doporučili mi sehnat pro psa prášky na spaní. Box ve zverimexu stojí 100 euro, prášky nemají, ať to prý zkusím v lékárně. Tam sice prášky mají, ale neprodají, pouze na lékařský předpis. A to tolik peněz už nemám ani nechci Kapučínu trápit 8 hodin ve smrdutém, hlučném a tmavém nákladovém prostoru autobusu. Z ČSA mi odpověděli, ať jim svůj dotaz pošlu v angličtině nebo španělštině, proč proboha? ale stejně to nemá smysl, protože létají z Madridu a jak se dostanu se psem do Madridu? Na internetu hledám možnost spolujízdy, píšu emaily, na které nedostávám odpovědi. Ptám se ostatních poutníků, jestli někdo nejede autem. Dokonce jsem našel francouzský pár, který se druhý den vrací do Francie, ale odmítli mě, že mají malé auto. V půjčovně aut chtějí nehorázné peníze a auto mi půjčí pouze na cestu ve Španělsku. Týden se nemůžu hnout z místa. Utíká mi čas, který mám věnovat psaní diplomové práce. Navíc docházejí peníze. Nebýt diplomky, šel bych s největší radostí se Stevem dolů na jih do Sevilly. Do tepla, svobodně, stále dál. Jen jsem skončil s poutí, vrhnul se na mě normální svět se svými záludnostmi a stresem. Steve má také smůlu, přišel nejprve o polovinu peněz, když na něj před barem lupič vytáhl nůž a pohrozil mu pořezáním, že je HIV pozitivní a je mu všechno jedno. Šokovaně mi to vypráví a když se pak vracíme do refugio, chce nepříjemný zážitek zajíst něčím sladkým. V pouličním automatu si koupil nějakou čokoládu a ráno zjišťuje, že na něm nechal ležet peněženku i se všemi doklady. Peněženku ani doklady už nenašel. Sedíme se Stevem vedle Jorgena na náměstí, my dva vystresovaní z komplikací civilizace, zatímco Jorgen v klidu vyřezává do své hole ornamenty síly, aby měl dost energie v nemoci a na cestu do Portugalska. Tolik si teď přeju, jít dál. Začíná zima, nechce se mi na sever, ani nevím jak. Zato vím, co bych si vyřezal na hůl. Symbol ptáka s rozpřaženými křídly, abychom společně letěli jižně za sluncem dolů a dobrodružství pokračovalo.1852 Monte do Gozo

Jednoho rána se s těžkým srdcem loučím se Stevem a Jorgenem a vydávám se na zpáteční cestu pěšky. Zůstat déle už nemohu, všechny možnosti v Santiagu jsem již vyčerpal. Mám v úmyslu jít pěšky zpátky a stopovat, třeba mi někdo zastaví. Tak smutno mi je málokdy. Bez přátel se pouštím do bláznivé cesty. Do Francie to je měsíc chůze a zima se blíží. Boty se rozpadají, batoh je roztrhaný, mám jen tenký letní spacák. Ale přátelé v Praze mi poslali kredit na mobil, abych mohl v případě nouze zavolat a přes Western Union navíc i 350 euro na cestu. V pravý čas, zbylo mi už jen pět euro. Dám nějaké peníze Stevovi a takto povzbuzen se vracím stejnou cestou, jakou jsem přišel.

Je v tom obrovský rozdíl. Cesta na druhou stranu Camino není značená šipkami, několikrát proto sejdu ze správné cesty, což mi na náladě nepřidává. Zkouším stopovat, ale jako když jsem neviditelný. V depresi tak dojdeme v noci do refugio asi dvacet kilometrů od Santiaga. Před budovou stojí Španěl se dvěma psy, pro které staví stan na přespání. Dáme se do řeči. Jde s přítelkyní a dvěma psy z Roncesvalles, perfektně si rozumíme, co se týče problémů se psy. Moje španělština mě v tu chvíli zachránila. Jednoduše se domluvíme, že se s nimi vrátím do Santiaga. Oni situaci znají a počítají s pronájmem auta ze Santiaga do Barcelony. Můžu se k nim připojit, pokud se smířím, že cestou zpět chtějí jet přes severní pobřeží, aby jej viděli. Souhlasil bych i s cestou přes severní Afriku a Balkán, takovou mám radost. To musí být řízení Boží, co mi je přivedlo do cesty a určitě jen kvůli nim jsem čekal v Santiagu celý týden.1861 Santiago de Compostela

Druhý den se s nimi ocitnu opět v Santiagu. To město je skutečně magnet, takovou dobu mě nechtělo pustit z náruče a když se od něj s bolestí odtrhnu, už druhý den jsem zpátky. Setkání se Stevem a Jorgenem je plné emocí. Představím jim nové přátele, strávíme spolu celou noc a jsme nadšením bez sebe z tak nečekaného znovushledání. Koke a Jenny nesmí spát v Aquarius, protože jejich psi příliš štěkají, takže nocujeme všichni společně ve stanech na Monte do Gozo.1876 v aute

Ráno se loučíme, tentokrát opravdu naposledy, s přáteli. Jenny zařídila autopůjčovnu, přistavili nám luxusní auto, veliké, dostatečně prostorné pro naši početnou skupinu. Se třemi psy uvnitř připomínáme cirkusovou maringotku. Protože1864 vychod slunce v aute auto je tak rychlé, nenecháme si ujít návštěvu mysu Finisterre, Konce světa. Přijíždíme sice už za tmy, ale i tak jsem cítil vůni moře, slyšel burácení vln i jak se tříští o skály pod námi. Vytahuji z kapsy kamínek, který jsem sebral na břehu Dunaje za Regensburgem a hodím ho tady do Atlantického oceánu.

Jedeme bez zastávky celou noc. Galicie,1868 Gijon Asturias, Cantabria. Ve městě Gijon zastavíme kvůli snídani a procházce po městě. Tomáš mi posílá zprávu, že pro mě zamluvil místo v autobuse z Barcelony do Prahy. Oficiálně psi nevozí, ale v kanceláři mu řekli, že se stačí dohodnout s řidiči. Představa, jak se vezu pohodlně autobusem až domů, mě nadchla. Rozhodnu se, že nevystoupím v Baskicku na francouzské hranici, jak původně zněla domluva, ale pojedu s Koke a Jenny do Barcelony na autobus. Projíždíme País Vasco,1883 Cantabria tvoří jej ostrá skaliska a rozeklané hory, mezi nimiž leží moderní města. Jsem rád, že nevystupuji a dál zůstávám s přáteli.

Za Pamplonou se ujímám řízení, potřebujeme místo na přespání a já o jednom výborném vím. V noci vyjedeme do hor ke klášteru San Juan de la Peňa, kde jsem kdysi (připadá mi to strašně dávno) přenocoval s Tarou a Antonem. Připadám si ve Španělsku jako doma, když už tam mám svá oblíbená místa. Koke a Jenny jsou staří stejně jako já a jsme si podobní, bez děti, místo nich máme psy. Před pár lety jim kamarád nabídnul, ať se odstěhují do jeho venkovského domu v horách nad Barcelonou, když jej opraví, mohou tam 30 let zdarma bydlet. Rozhodli se přijmout nabídku, i když dům pamatuje několik století a leží v takové pustině, že tam není ani elektřina. Plánovali postupně vytvořit relaxační centrum pro lidi z Barcelony, se studiem jógy, místností na cvičení a workshopy. Dali se do práce s veškerou energií a nadšením, jenže na začátku léta jim kamarád oznámil, že do roka musí dům opustit. Protože mu důvěřovali, nepodepsali žádnou smlouvu, takže teď jim zbyly pouze oči pro pláč. A tak se vydali na pouť, aby přestali s hněvem myslet na utrpěnou křivdu a zaměřili se na budoucnost.

Druhý den přijíždíme do Barcelony. Ještě spolu zajdeme na jídlo, pak mě pro jistotu mí španělští přátelé doprovodí na autobusové nádraží, kde již stojí autobus do Prahy. Prší jako z konve. Řidič autobusu je Čech, odmítá mě vzít dovnitř s odůvodněním, že jim občas chodí kontroly a informoval mě, že se psem ve Španělsku lítám v pořádném průseru. Jako bych to nevěděl.

Nemám žádný plán B. Z Barcelony do Francie to je 200 kilometrů, to ujdu a pořád existuje šance, že mě někdo vezme stopem. Ovšem teď prší a přede mnou stojí autobus, který už zítra vysadí své pasažéry v Praze po noci bezstarostného spánku a to je prostě na draka.

V tu chvíli Koke s Jenny opět pomáhají. Zvou mě, ať jedu k nim do hor, že se vyspím, odpočinu si, pak se uvidí.1912 u Koke a Jeny

Jejich dům leží v horách na půli cesty mezi Barcelonou a Francií. Po příjezdu zapojili generátor, takže posloucháme hudbu, uvaříme si teplé jídlo a provedou mě po domě, abych viděl, co práce tady udělali. Vybudovali funkční1894 u Koke a Jeny sprchy s teplou vodou, za domem vyrostl přístavek s velikou místností na jógu a cvičení, samozřejmě si zařídili soukromé místnosti pro sebe. Vůbec se nedivím jejich křivdě, že musí opustit místo, kterému se tolik věnovali, ještě navíc za tak nefér okolností.

Druhý den odjeli vrátit auto do půjčovny a vyzvednout si od rodiny svoje. Jsem se psi v domě, cvičím, objevuji dům a blízké okolí, dělám si pořádek v poznámkách. Výhled z domu bere dech, po horizontu s vrcholy hor se míhají skupiny mraků a prosvítají sluneční paprsky, Boží prsty se jim říká. Večer se přátelé vrátili, chvíli si povídáme před spaním. Další den jdeme na dlouhou procházku, přijela jim návštěva. Domluvili jsme se, že mě ráno Koke odveze na francouzskou hranici.1940 Portbou

Na cestu mi půjčili veliký batoh, protože tomu mému se definitivně rozbil zip, takže se nedá zavřít. Jen mě žádají, ať jim ho pošlu zpátky, že patřil jejich kamarádovi, který nedávno zemřel na rakovinu.Batoh je jedinou památkou na něj, která jim zůstala. Koke mě s Kapučínou zavezl do Portbou, posledního španělského místa na pobřeží. Šli jsme na malou procházku kolem moře a poděkoval jsem mu za všechno, co pro mě udělali. Ani jeden nemají stálou práci, žijí z příležitostných přivýdělků Kokeho a podpory v nezaměstnanosti, kterou pobírá Jenny. Samozřejmě jim dávám svůj podíl na pronájmu auta a benzínu a koupil jídlo pro všechny, ale vím, že tenhle dvě stě km dlouhý výlet na francouzskou hranici je jejich dárek pro mě. Udělali skutečně vše, co mohli.1955 Cerbere

Z Portbou do francouzského Cerbere zbývá 7 km. Musím je ujít, ani takovou vzdálenost mi nedovolili jet vlakem se psem. V Cerbere spím na molu, kde mě probouzí bouřka, při níž nateklo do stanu. Už automaticky sbalím všechno mokré do batohu, a pak ve tři ráno sedím pod stříškou na molu, dívám se na blesky nad mořem a náhle se cítím naprosto šťastný. Není pro to žádný jasný důvod, spíše naopak, ale nepátrám po důvodech, jen si ty dvě hodiny do svítání krásně užívám.

V 5 ráno kupuji lístky na vlak TGV do Lyonu. Nejbližším spojem pak pokračujeme do Mulhouse. Na internetu zjišťuji, že pražské centrum pro spolujízdu nabízí odvoz autem příští den v poledne z Freiburgu. Posílám jim email. Před půlnocí vystupujeme v Mulhouse. Tady na severu už je pořádná zima, lidé nosí zimní bundy a kabáty. Já nic takového nemám, tak se zahřeji dvaceti kilometry ostré chůze k Rýnu a německé hranici. Znovu tak opakuji původní cestu, tudy jsme šli s Tomášem, tady v té kavárně si dávali první francouzské kafe. Jen nyní je listopadová lezavá zima, noc halí bílá mlha. Na chvíli si zdřímnu na lavičce v Německu a prvním vlakem plným 1961 Freiburgrozespalých obličejů se svezu do Freiburgu. Je 7 ráno, dokázali jsme to, navíc máme spoustu času. Dovolím si snídani, kávu s místním velkým preclíkem. Pak zkontrolovat poštu, nic, žádná odpověď. Pro jistotu volám Tomášovi do Prahy, ať za mě zaplatí poplatek v kanceláři spolujízdy, má ji hned přes ulici.

Bohužel ani nyní se do Prahy nedostanu. Majitel a jediný zaměstnanec kanceláře se v práci celý den neobjevil, možná je nemocný. Pro mě to znamená, že nemám kontakt na řidiče auta, který mi tak v poledne ujíždí. Můj celonoční pochod vyšel vniveč, morálka padá někam hodně hluboko. Pronájem auta a vlaky pro dva ulehčily kapse, nezbývá dostatek prostředků na další vlak do ČR. Teď už se musím obrátit na rodinu. Za hodinu mám přes Western Union dostatečný obnos na jízdenku. Ukázalo se však, že nejlevnější spoj jede až druhý den. Je to kombinace několika regionálních vlaků. Kupuji si jízdenku, čeká mě den ve Freiburgu, který mám rád a mrazivou noc přečkám v parku s Kapučínou v jednom spacáku. Už brzy ráno čekám na nádraží, aby mi náhodou něco neujelo a taky kvůli teplu. Ještě si koupím příšerný deodorant ve spreji, protože po několika nocích bez apartmánu s koupelnou nechci působit poslední den své cesty ve vlaku jako vandrák. Celý den trávíme přestupy z vlaku do vlaku, naštěstí německý systém funguje, takže v noci vystupujeme na nádraží v Chebu. Je to tady špinavé a odpudivé, ale za chvíli jede rychlík do Prahy.

V tu chvíli si uvědomím, že nemám žádné české koruny, pouze dvacet euro bankovku. Pokladní to zcela nezajímá, poradí mi, ať ji do té doby stačím rozměnit třeba u taxikářů. Musím oběhnout všechny lidi v nádražní hale a okolí, než se mi podaří bankovku směnit na českou měnu. Mám štěstí, vlak jsem stihnul. Někdy v noci jsem zpátky v Praze, čímž moje pouť končí.

1794 Palas de Rei

 

Na závěr:

 

Pouť trvala přes 4 měsíce od 1. července do 16. listopadu 2005. Zpočátku jsem počítal, kolik kilometrů ujdu. Po dvou měsících mi měření vzdáleností, navíc někdy jen odhadem, připadalo beze smyslu. Mám počítat jen trasu ve směru své cesty nebo zahrnout i kilometry na procházkách městy, občasné zabloudění atd? Myslím, že jsem ušel více jak 3000 km pochodu, není to však pro mě důležité.

Díky pouti jsem poznal čtyři různé země: českou, německou, francouzskou a španělskou. Musel jsem komunikovat ve čtyřech jazycích, dva z nich jsem předtím vůbec neznal. Ocenil jsem fakt, že v Evropě mizí státní hranice. Hranice do Evropy nepatří. Evropa a evropanství totiž existuje. Města jsou si podobná, tvoří je staré centrum, které se snažíme chránit a pečujeme o něj. V centru stojí vždy kostel nebo podle velikosti města katedrála. Podobu krajiny ovlivnila tisíciletí lidské činnosti, která ji kultivovala k lepšímu či horšímu. Budovy, mosty a cesty jsou každému, kdo vyrostl v Evropě, blízké. Čech nezažije ve Španělsku kulturní šok, možná nebude všemu hned rozumět, ale snadno se zorientuje. K pocitu jednoty přispívá i euro jako měna. Když překročím řeku a ocitnu se v jiné zemi, mohu jít do první kavárny a za stejné bankovky se najím bez nutnosti výměny peněz.

Dalším poznáním pro mne bylo, že Evropa je malá. S trochou odhodlání lze přejít Evropu za pár týdnů. A také, že mám tento kontinent rád.

Pěší putování mi zlepšilo fyzickou kondici. Jedl jsem místní jídla, zamiloval si kozí sýr, croissanty, pan de chocolate, anizové bonbony, polévku gazpacho, přišel  na chuť německému pivu a francouzskému a španělskému vínu, ochutnal kávu ve stovce kaváren.

Viděl jsem spoustu vesnic, měst, klášterů, kostelů, cest, hradů a zámků, venkovských usedlostí. V architektuře všechny styly od antiky po modernu, zejména baroko, gotiku a románský sloh. Dostalo se mi intenzivní školy života, získal jsem zkušenost a zážitek, který nikdy nezapomenu a na který jsem hrdý.

Pouť mě sblížila s křesťanstvím díky setkání s faráři a mnichy, pobytem v klášterech a na farách, účastí na mších. Smířil jsem se s katolickou církví. Kromě špatností a zločinů spáchaných v jejím jménu se starala o nemocné a chudé, podporovala umění a civilizaci.

Miloval jsem pobyt venku a blízkost přírody. Objevil jsem radost z řek, z koupání v nich, z jejich zákrut. Z lesů a luk. Z hor, kde se vždy cítím dobře a svobodně.

Měl jsem radost z přítomnosti Kapučíny, z jejího nadšení pro běhání a chuti do další cesty a z její společnosti. Postaral jsem se o ni, jak jsem jen mohl a přivedl ji z poutě živou, zdravou, snad i 1155 buen caminomoudřejší.

Pouť jsem sdílel s několika lidmi, jejichž přátelství pro mě hodně znamenalo. Společně jsme spali v jednom stanu, dělili se o jídlo, snášeli rozmary počasí. Plně jsem jim důvěřoval, nikdy se mi to nevymstilo. Vedli jsme po cestě dlouhé rozpravy, dobře jsem je poznal a vážím si jich. Děkuji !

2 komentáře u „Praha Santiago 2005

  1. Mirka

    Ahoj,
    ačkoli nečtu cestopisy, toto je dost pěkné a taky se mi líbí obrázky krajin – prosluněné. (Pamatuju si malou poznámku o církvi závěrem – k tomu bych dodala, že ji vidím ani ne jako mocensko politickou insituci, ani ne jako sociálně zdravotní služebné hnutí, ale přede vším bandu Kristovců.) čau čaj MT

  2. Alois Kaláb

    Dobrý den,
    se zájmem jsem si přečetl toto pojednání a rád zavzpomínal. Šel jsem do Compostely v roce 2010 z Blažovic u Brna. Obdivuji jazykové schopnosti autora. Já jsem musel vystačit s trochou němčiny, slovníky a různými improvizacemi. Považuji to za dost velký handicap. Dojmů z cesty by bylo daleko víc. Zájem ostatních poutníků o komunikaci byl velký. V plánování trasy mně hodně pomohla kniha patera Lízny Musím jít dál. Vyšel jsem 19. dubna. Přes Německo také kolem Dunaje až do Donaueschingen. Dále kolem řeky Wutach na hraniční přechod Koblenz do Švýcarska. Tam přes pohoří Švýcarský Jura do Ženevy a dále již přes Francii a Španělsko po oficiální svatojakubské cestě až do Santiaga. Šel jsem sám. Až ve Francii, někde za Le Pue, na základě záznamu v knize návštěv v jedné kapli, mě dostihl poutník jdoucí také z Česka, od Pardubic. Potom jsme se občas potkávali a části pouti šli společně. On je mladší (já jsem ročník 49), rychlejší, měl jiný denní režim, ráno vycházel později, takže jsme se na sebe nevázali. Měl v úmyslu jít pěšky i nazpět. Ani nevím, jak dopadl. S dalšími Čechy jsem se setkal až ve Španělsku. Matka s dcerou z Nového Města na Moravě, čtveřice mladých lidí z Ostravska, otec se dvěma syny. Všichni šli jen část trasy. Část cesty jsem šel také se Slovincem, který putoval již podruhé. Docela jsme si popovídali. Putoval jsem asi 3 měsíce. Do Santiaga pro mě přijela výprava z domova. Společně jsme navštívili ještě Finisteru. Nádherný zážitek za západu slunce, hučení moře, nocování. Potom ještě Muxiu, také krásné místo. Na zpáteční cestě jsme viděli ve Francii průjezd cyklistů Tour de Frans a nezapomenutelná byla návštěva Lurd. Vzpomínek je hodně. Snad to také někdy sepíšu. Bude to třeba inspirace pro vnoučata nebo někoho jiného něco takového podniknout. Je to zážitek, který člověka ovlivní, myslím, že pozitivně, na hodně dlouho. V mém případě na zbytek života.
    Bueno Camino!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *