Kult relikvií

Kult relikvií

Z pohledu 21.století nám může připadat uctívání ostatků svatých a předmětů spojených s jejich životem zvláštní a nepochopitelné. Přesto i dnes jsou lidé ochotni vynaložit nemalé množství peněz a času jen proto, aby spatřili růžový cadillac Elvise Presleyho a našel se někdo, kdo zaplatil 1,8 milionu dolarů za bundu Michaela Jacksona. Sláva a popularita nás stále fascinuje a přitahuje se stejnou silou jako před tisíci lety. Zkusme si představit společnost, ve které jsou světci v mnohém podobní moderním celebritám. V chrámech visí obrazy zpodobňující činy svatých, lidé kupují hagiografie a čtou si v nich, příběhy světců jsou všeobecně známé, v kalendáři se slaví jejich svátky, dětem se dávají jména oblíbených svatých.

Neudiví nás pak tolik, že v křesťanském světě středověku neexistovaly vzácnější předměty než relikvie. Čím populárnější světci, tím drahocenější byly jejich těla a památky na ně. Sotva si dovedeme představit, jaké úsilí a mimořádné finanční náklady byli mocní tehdejšího světa ochotní vynaložit pro jejich získání. Ludvík IX neváhal vyplatit 135.000 livrejí v roce 1239 byzantskému císaři Balduinovi II za Kristovu trnovou korunu. Nechal pro ni postavit překrásnou kapli Sainte Chapelle na pařížském ostrově Ile de la Cité. Pro srovnání s cenou relikvie, náklady na stavbu kaple i na všechny její nádherné vitráže vyšly na 40.000 livrejí. V jednání Ludvíka IX nehrálo ekonomické hledisko žádnou roli. Vlastnictví relikvií se považovalo za národní bohatství a jejich získání za otázku panovníkovy prestiže. Církev v nich spatřovala viditelné potvrzení duchovní autority. Prostý lid v nich viděl konkrétní důkaz Boží přítomnosti na zemi obdařený mimořádnou mocí činit zázraky a uzdravovat veškeré nemoci tělesné i duševní.

Sbírání a uctívání svatých relikvií je doloženo již ve druhém století a pravděpodobně se tak dělo od počátku křesťanství. Když v roce 156 ve Smyrně upálili biskupa Polykarpa, místní křesťani pak sesbírali jeho kosti, které podle jejich dopisu „mají větší cenu než ryzí zlato“. Prach ze Svatého hrobu byl zřejmě uctíván od nejrannějších dob. Než Milánský edikt přiznal roku 313 křesťanům náboženskou svobodu, střídaly se v životě jejich komunit období klidu s krutým pronásledováním. Církev i přes ztrátu mnoha svých členů rostla, jak Tertullianus popsal ve svém díle Apologetikum slovy „krev mučedníků je semenem křesťanů“. Po roce 313 se situace obrátila a z obětí pronásledované sekty se stali uctívaní hrdinové. Sv.Augustín vylíčil, jaké nadšení zachvátilo obyvatele Milána po nalezení těl dvou neznámých mučedníků, Gerváce a Protáze, jejichž sláva se brzy rozšířila po celém křesťanském světě. Ještě větší senzaci vzbudilo nalezení těla sv.Štěpána, prvního křesťanského mučedníka, v roce 415 v Palestíně. Obvykle k objevu hrobu svatých vedlo zázračné vidění při vizi nebo pokyn ve spánku. K jedinci, většinou mnichovi nebo poustevníkovi, sestoupil nebeský posel, aby jej zpravil o místě uložení světcova těla. Nezáleželo ani na tom, zda světec skutečně zemřel na daném místě, protože k rysům svatosti patřilo i posmrtné přenesení těla na jiné místo. Vliv takové události na celou křesťanskou populaci byl ohromující. Když sv.Augustín získal část těla sv.Štěpána pro svůj kostel v Hipponě, vytvořil z něj významné křesťanské centrum a poutní cíl severoafrických věřících.

Ranná církev se přenášení či dělení těl mrtvých zpočátku snažila zabránit. Podle regulí římského pohřebního práva bylo striktně zakázáno rušit klid mrtvých, byť by to znamenalo posunutí rakve o pár metrů. Ovšem těmi, kdo porušoval římské právo, byli často samotní císařové, jejichž vůli nebylo snadné oponovat. Konstantinopol, která postrádala vlastní mučedníky, se v pátem století zaplnila pílí císařů dovezenými ostatky svatých.

Byla to doba, která zázračným nálezům posvátných relikvií velice přála. V dalších stoletích poptávka po nich ještě více vzrostla, když převládlo přesvědčení, že bez relikvie nelze náležitě vysvětit nový kostel. V roce 787 vydal druhý koncil v Nikáji výnos, podle něhož každý kostel vysvěcený bez vlastnictví relikvie musí nějakou získat co nejdříve.  Obrácením severní Francie, Anglie a Německa na křesťanskou víru však přibyly země bez původních mučedníků, které jejich nedostatek musely řešit dovozem odjinud. Většinou je získávaly v Římě, odkud se v osmém a devátém století vyvážely svaté relikvie na sever.

Relikvie se získávaly darem, koupí nebo se o ně bojovalo. Kníže Břetislav I podnikl v roce 1039 válečnou výpravu do Polska, kde ve Hvězdně slavnostně vyzvedl ostatky svatého Vojtěcha, aby je převezl na Pražský hrad, kde později Spytihněv I založil baziliku věnovanou sv.Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi. Když roku 1204 západní křižáci dobyli Konstantinopol, okamžitě vyplenili fantastickou sbírku relikvií v místních kostelích a bohatství Byzance se rozptýlilo po celé Evropě. Svůj čin omlouvali tím, že kdyby svatý nechtěl opustit svou dosavadní svatyni, nedovolil by přenesení svého těla na jiné místo. A pokud přenesení umožnil, ukazuje to na jeho souhlas, protože se mu zde nedostávalo patřičné úcty.

Shromažďování ostatků mučedníků a památek na ně z doby pronásledování křesťanské víry přimělo některé křesťany k odsouzení podobného počínání jako pohanství. Svatý Jerome v odpovědi na kritiku ospravedlnil uctívání ostatků, podle jeho názoru se kult svatých nevztahuje na samotné fyzické pozůstatky, ale je výrazem úcty k svatým mužům a ženám, jejichž životy slouží jako vzor. Nebyl obhájcem jediným. Podle názoru svatého Augustína se adorace mučedníků nelišila od kultu dosud žijících světců – obojí poskytuje ostatním křesťanům správný vzor.

Lidová zbožnost se však nespokojila se svatými jako s ideálem patřičného křesťanského života. Kult svatých ve všech podobách se stal osou středověkého náboženského cítění. Prostým lidem daleko více imponovaly proslavené případy zázračných uzdravení, kdy léčba spočívala v dotyku nemocného s tělem, hrobem či dokonce pouze s osobními předměty svatých a k místům, kde byly uchovávány, putovaly zástupy lidí. Jejich význam a hodnotu pro tehdejší svět dokládá benediktinský mnich a historik Eadmer (1060-1124), který poznamenal, že Angličané pokládají relikvie za nejvzácnější poklad na světě.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *