Cesta vedená hvězdami

Paulo Coelho se kdysi v amsterodamské kavárně potkal s mužem, kterého už jednou spatřil ve zvláštním vidění. Ten muž mu při rozhovoru doporučil, aby se vydal na starodávnou cestu Španělskem. Coelho tak učinil a o svých prožitcích o rok později napsal svoji první knihu „Poutník – Mágův deník“ (1987). Cesta, která mu změnila život, nese jméno Camino de Santiago.

Cíl této cesty, půvabné město Santiago de Compostela, se nachází na severozápadě Španělska v provincii Galicie. Na počátku 9. století zde byl zázračně nalezen hrob apoštola Jakuba, jednoho ze dvanácti Ježíšových učedníků, a od té doby sem proudí dechberoucí množství poutníků. Nikoli náhodou španělský výraz pro Mléčnou dráhu zní stejně: Camino de Santiago, její nebeský tvar totiž kopíruje trasu ze střední Evropy do Santiaga a při nočním cestování připomínaly cestovatelům hvězdy, které ji tvoří, zástupy ostatních poutníků. Vždyť v dobách největší slávy sem ve středověku putovalo každý rok až 500 tisíc lidí z celé Evropy, čímž se Santiago společně s Římem a Jeruzalémem zařadilo mezi nejvýznamnější poutní místa.

Dnes se z cesty do Santiaga de Compostela stává novodobý fenomén. Ještě v 80. letech dorazily ročně pouze tři tisíce poutníků, ovšem v roce 2004 jich už bylo na 200 tisíc a každý rok přibývají další. Není se čemu divit. Camino vede nádhernou přírodou mimo hlavní silnice a takřka na každém kroku lze narazit na zajímavé historické památky. O značení a údržbu cesty se starají dobrovolníci z mezinárodní organizace „Přátelé cest svatého Jakuba“, kteří postupně zrekonstruovali původní poutní stezku a vybudovali řadu ubytoven pro unavené cestovatele. Význam a smysl Camina uznává rovněž UNESCO. V roce 1985 zařadilo na seznam památek Světového dědictví nejprve starobylou část města Santiago, v roce 1993 původní cestu vedoucí severním Španělskem a konečně v roce 1998 i další část na území Francie.

Celá poutní cesta z francouzského středověkého shromaždiště poutníků Le Puy tak měří úctyhodných 1600 kilometrů. Kdo se po ní vydá, toho čeká dobrodružství plné překvapení. Na cestě potká lidi doslova z celého světa, všech věkových i profesních skupin, kteří na pár dnů, týdnů nebo měsíců opustili rytmus svého každodenního života. Mezi jejich motivy patří touha užít si krásnou přírodu, osvobodit se od civilizačního stresu a vrátit se k prostému životu nebo poznat nové lidi jiných národností a kultur. Camino zároveň poskytuje nejvzácnější hodnotu moderního světa, kterou je čas pro sebe, pro přemýšlení o minulosti a budoucnosti a umožňuje lépe porozumět sobě samému.

Stát se poutníkem na Camino je velice snadné. Stačí požádat o vystavení poutnického průkazu či pasu, kterému se říká „credencial“ a do něhož cestou sbíráte razítka. Díky credencialu se stejně jako naši předkové ocitáte pod zvláštní ochranou a například ve Španělsku máte právo na ubytování v refugios za dobrovolný finanční dar, v Galicii pak zcela zdarma. Refugios, které jsou v každém městečku i vesnici, často fungují v týchž budovách jako před staletími, kdy byly postaveny podél celé cesty, aby poskytly zázemí poutníkům.

Každému, kdo dorazí do Santiaga a prokáže se orazítkovaným credencialem, je vystaveno potvrzení o absolvování pouti. Ovšem pouze těm, kteří zvládli alespoň 100 kilometrů pěšky či na koňském hřbetě nebo ujeli 200 kilometrů na kole. Taková jsou pravidla, jiný způsob cestování než vlastními silami se za pouť nepovažuje. Podle statistik katedrály v Santiagu jde zhruba 80 % poutníků pěšky, 20 % volí jízdu na kole. Na koni takovou vzdálenost dnes jezdí skutečně málokdo, ale přesto se tací každý rok najdou.

Kromě seznámení se spoustou lidí a vylepšení jazykových znalostí díky komunikaci zejména v angličtině, španělštině a francouzštině představuje Camino mimořádnou přehlídku stavitelského umění mnoha lidských generací. UNESCO uvádí, že na španělské části cesty se nachází na 1800 budov, světských i církevních, hodných zájmu. Patří mezi ně katedrály, paláce, hrady, zachovalá centra starých měst, ale i mosty a části samotné cesty. Camino i dnes vede po originálních silnicích zbudovaných římskou říší, po kterých se před vámi ubírali starověké legie, středověcí poutníci a nyní slouží současným poutníkům. Svatojakubská cesta se tak stává jakousi „živou historií“.

Kdo dává místo historie přednost krásám přírody, nepřijde zkrátka. Le Puy leží v sopečné oblasti francouzského Massif Central. Pohled na utichlé vrcholy sopek tyčící se nad kaňonem Loiry je při západu slunce nezapomenutelný. Stejně působivý je i divoký kraj Lozère proslavený místním sýrem, na který ve své encyklopedii nenechal dopustit už římský autor Plinius. Na náhorních planinách se tu prohání čerstvý vítr, až má chodec chuť shodit batoh a rozletět se spolu s ním po krajině, kde se země dotýká nebe.

V jižní Francii, v oblasti Gaskoňska s vůní Armagnacu, se zvedají horské štíty Pyrenejí. Pod jejich stínem se sbíhají poutnické stezky jako přítoky jedné řeky na místo, kde se scházeli poutníci jdoucí z Paříže, Skandinávie či Německa, ale i z Čech a Polska. I dnes tudy lidé stoupají vzhůru do Roncesvalleského průsmyku, kudy prochází cesta do sluncem zalitého Španělska.

Zde, v průsmyku Roncesvalles, došlo kdysi k bitvě, jejíž ozvěna zní evropskou kulturou dodnes. Karel Veliký se tudy vracel ze španělského tažení, když při průchodu sevřeným údolím napadli zadní voj jeho vojska Baskové. Díky momentu překvapení a lehkým zbraním pobíjeli Franky znevýhodněné terénem, které vedl slavný Roland. Prohraný zápas však nepomohl zvrátit ani zvuk rohů, jimiž přivolával pomoc. Padl on i všichni jeho muži a příběh této bitvy vypráví známá Píseň o Rolandovi. Pro nás může být zajímavé, že údajné Rolandovy rohy nyní tvoří součást pokladu pražského svatovítského chrámu. Karel IV. rohy neváhal vyvážit zlatem, aby je získal do svého vlastnictví.

Po přechodu Pyrenejí čeká poutníky první španělské město, Pamplona. Vyplatí se zde být 7. července, kdy se ve městě koná proslulý „běh býků“ u příležitosti svátku San Fermín. Každý rok se odvážlivci bezhlavě ženou jen malý kousek před býčími rohy ulicemi Pamplony, aby následně vypukla pestrobarevná slavnost trvající celých devět dní, kdy ve městě nikdo nespí.

Za Pamplonou se rozkládá kraj La Rioja, místo známé pěstováním vinné révy. Místní lidé jsou na své víno patřičně hrdí a mohu pouze doporučit přijmout jejich pozvání na sklenici rudého moku. A pokud se vám takové nabídky nedostane, nebuďte smutní. Cesta vede přes klášter Irache, který dodržuje starou tradici pohostinství vůči poutníkům. Na vnější zdi kláštera naleznete dva kohoutky, z nichž prýští čistá voda a červené víno zdarma.

Španělské Camino je poskládáno jako šňůra perel z krásných míst a zážitků. Malá městečka středověkého charakteru střídají rušná města s kypícím nočním životem. Na prázdné planině Mesety si lidé zplna hrdla zpívají do větrné symfonie, v horách Pyrenejí, Leónu a Galicie šetří dech pro výstup po svazích. A všude žijí místní obyvatelé, pro které je Camino vzácným dědictvím a v novodobém přílivu poutníků spatřují Fénixe vstávajícího z popela. Každý den budete mnohokrát odpovídat na pozdrav a přání dobré cesty, řidiči zdraví poutníky troubením a občas vám starý zemědělec vtiskne do rukou jablka z vlastní úrody.

Posledních 150 kilometrů Camina vede Galicií, zemí svatého Jakuba. Galicie má keltské kořeny a jejím národním hudebním nástrojem jsou dudy. Po výstupu na průsmyk O Cebreiro může cestovatel lehce podlehnout dojmu, že se ocitl na jiném kontinentě. Na uvítání zde spatří podivné oválné stavby „pallozas“, které pamatují keltskou historii. O Galicii se tvrdí, že zde prší 360 dnů v roce. Ovšem ten déšť nemá nic společného s podzimní plískanicí, je to vlahá sprška, díky které je Galicie stále svěže zelená jako májový háj.

Z vrcholu kopce Monte de Gozo čili Hory radosti je vidět vytoužené město, Santiago. Radost z cíle se zde mísí se smutkem z poslední kapitoly příběhu. Ve městě poutníci spěchají do slavné katedrály, aby vykonali závěrečný rituál na ukončení pouti. Spočívá v objetí zlaté sochy Jakuba a návštěvě místa uložení schrány s jeho ostatky. Patří se zde chvíli věnovat klidnému rozjímání a poděkování za dobrou pouť.

Cestou zpět se ve městě kamenné krásy a jeho uličkách potkávají známí z Camina a slaví své shledání a následné sbohem často až do rána. Loučí se poutnickým pozdravem: „Ultreia!“

Z vlastního zápisníku poutníka, který tuto cestu podnikl sám se svým psem již z Prahy.

Luděk Thompson

thompsonpober@gmail.com

www.caminodesantiago.cz

www.rolfingpraha.cz